Balet Don Quijote v choreografii Michala Štípy nadchl premiérové publikum

Don Quijote přicválal doslova na koni na jeviště Národního divadla moravskoslezského. V Divadle Antonína Dvořáka se 10. a 12. dubna uskutečnily premiéry tohoto baletu. Tento známý komický balet byl poprvé uveden roku 1869 v Moskvě v choreografii Maurise Petipy.

Proslulost si získal až díky nejslavnější verzi Alexandra Gorského ve spolupráci se skladatelem Ludwigem Minkusem. Choreograf Gorský však ponechal některé scény v Petipově režii a choreografii.

Absence znalce původní tradiční verze zapříčinily, že v Československu se balet představil až roku 1986 v Národním divadle v Praze v choreografii Borise Bredgadze. V Ostravě byl uveden tento titul v roce 1989 v pojetí lotyšské choreografky Iriny Strode a ve spolupráci s Albertem Janíčkem.

Z tradiční verze (Petipa-Gorský) vychází současná nová inscenace Dona Quijota, kterou s baletním souborem Národního divadla moravskoslezského nastudoval v nové roli choreografa Michal Štípa, první sólista baletu Národního divadla v Praze. Minulou sezónu oslovila potencionálního choreografa Michala Štípu umělecká šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského Lenka Dřímalová s myšlenkou, aby vytvořil pro její soubor nějaký klasický balet, jako je například Bajadéra nebo Don Quijote. Michal Štípa uvedl: „Rozhodli jsme se pro Dona Quijota, protože počtem tanečníků je pro tento soubor vhodnější. Využil jsem úplně celý ansámbl, dokonce jsem zapojil i činoherce, kteří ztvárňují otce Kitri a nápadníka Camache. Naopak role Sancho Panzy je výrazně taneční a obsahuje i náročnou variaci.“

Choreograf Štípa se snažil příběh posunout do logičtější a srozumitelnější podoby, děj zpřehlednit a zesílit v baletu komičnost s důrazem na kvalitní herecké ztvárnění postav, což se mu povedlo.

V prologu baletu byla krátce použita projekce na úvod scény, která dokreslila příjemné kulisy a vtipně pomohla s úvodem hry. Děj baletu začíná v Barceloně, kde ožije náměstí tancem. Přijde také hospodský Lorenzo s dcerou Kitri, která otce prosí, aby jí koupil vějíř. Ten souhlasí pod podmínkou, že mu dívka s vějířem zatančí. Během tance se objevuje bohatý Gamacho, je okouzlen Kitri a žádá otce o její ruku. Přichází také lazebník Basil, který se dívce zamlouvá mnohem více, a oba mladí lidé spolu tančí… Michal Štípa v této scéně zužitkoval výborně každý centimetr jeviště a sborové scény tak i na malém jevišti působily velkolepě.

Choreograf se snažil přiblížit původní literární předloze Miguela Cerventantese. Pojal celý balet tak, že sám Don Quijote píše svůj životní příběh, ve kterém zažívá jednotlivá dobrodružství. Na jevišti tedy ožije kniha a jednotlivé postavy vystupují z jejích stránek. Sancho Panza, věrný sluha a jediný přítel Dona Quijota, se objevuje v prvním jednání skoro v každém obrazu. Tato role obsahuje náročné technické party a široký výrazový rejstřík, a to ji činí velmi přitažlivou. Další inovací ve Štípově zpracování je, že příběh je převážně zaměřen na vztah Kitri a Basila. Důležitý je symbol lilie, čistoty, lásky a nevinnosti, který představuje Kitri, naopak Mercedes symbolizuje růži a vášeň. V hudbě bylo také provedeno několik úprav, aby představení mělo větší spád, ale zároveň příběh zůstal čitelný.

V druhém jednání scénu reálnou střídá snová. Don Quijote se po požití lektvaru od cikánek v pestrých sukních s křiklavými volány ocitá v čarovné zahradě. Sboristky představující květiny tančí tak lehce a elegantně, že opravdu působí, jakoby poletovaly po jevišti. Sólistky v podání hlavních protagonistek Lilie (Sawa Shiratsuki) a Růže (Shino Sakurado) souzněly a jejich variace opravdu působily snově.

Kostýmy k inscenaci vytvořil známý výtvarník Roman Šolc. Při tvorbě nápaditých kostýmů se nechal inspirovat dobovou španělskou módou. Vykonal kvůli tomu i archivní práci, hledal rytiny a ilustrace z té doby, do které byla inscenace zasazena. Během celého baletu poutají diváka krásné, barevné a propracované kostýmy jednotlivých postav, které byly pastvou pro oči a dokreslovaly charakter rolí. Don Quijote například působil jako skutečný rytíř v nabíraných černých kalhotách a v kabátci se zlatým prošíváním, výrazně nakadeřenými vousy i vlasy. Roman Šolc klade také důraz na detaily. Toreadoři ve scéně na náměstí tančí v typických kostýmech s červenými šátky, aby tak vytvořili iluzi malého kousku Španělska uprostřed Ostravy.

V hlavní roli se představila sólistka Sawa Shiratsuki. Její technické ztvárnění Kitri bylo bravurní a precizní. Japonce seděla skvěle dívčí podoba Kitri, působila velice roztomile a křehce, i jako květina ve snu, v kterém se změnila v elegantní a něžnou princeznu. V obtížných sólech i pas de deux excelovala s grácií a svými rychlými piruetami zapůsobila na obecenstvo. Sólista Méndez Romero jako Basil jí byl skvělým partnerem, který velmi náročné zvedačky prováděl s jistotou a nonšalancí. Z celého jeho výkonu vyzařovala mladistvá energie, ale i elegance. Výraznou postavou byl Camacho, boháč ve výrazném kostýmu, z velké části jasně růžovém, který toužil po sňatku s krásnou Kitri. Camacho působil jako fascinující maškara, skutečná růžová třešnička na dortu celého představení.

Premiérové baletní představení v Ostravě zakončil obrovský aplaus vstoje, který si jistě inscenátoři a tanečníci zasloužili. Michal Štípa, známý především jako první sólista Národního divadla v Praze, svou jiskru a nadšení vložil do choreografie představení, které rozzářily celý balet od počátku do konce. Tématem baletu byla, jak jinak, láska a láska k řemeslu, byla vidět v celé práci nejen Štípy, ale i všech účinkujících.

Redakce nenudtesec.cz pro vás recenzovala druhou premiéru 12. dubna 2018.

Napsala: Lenka Trubačová

Foto: Martin Popelář