Fascinující výstava Mat Collishaw – Standing Water je od včerejška k vidění v Galerii Rudolfinum

V úterý 10. 4. proběhla v Galerii Rudolfinum vernisáž výstavy „Mat Collishaw – Standing Water“ britského výtvarníka Mata Collishaw. Není pochyb o tom, že se jedná o jednu z nejlepších pražských výstav tohoto roku: expresivní, působivá, novátorská, provokující a intimní, to je jen několik atributů, které jí právem přísluší.

Pražská výstava Mata Collishaw (1966) s příznačným názvem Stojaté vody je uvedena téměř profetickou a zároveň programovou fotografií, autoportrétem nazvaným Narcissus z roku 1990, kde mladý umělec leží v bahně na londýnské ulici a s jistou ironickou nadsázkou zálibně sleduje svou tvář ve špinavé louži. Vysoké a nízké, efemérně vznešené a bahnitá špína, bezvýchodné bezčasí zmaru a odkaz na starověkou báji. S jistou nadsázkou se právě v tomto rámci konzistentně a soustavně odvíjela Collishawova umělecká dráha, na níž vykonal již velmi dlouhou cestu od YBAs (Young British Artists), šokujícího díla Bullet Hole (1988) a produkce umění postaveného na hororu a skandálu (tedy postupech, které měly paralelu v bulváru), až k hluboké, reflektivní a reflektující tvorbě, která je aktuální, nadčasová a vyjadřuje se k závažným, leč často tabuizovaným tématům dnešního světa.

Pro výstavu v Galerii Rudolfinum byl vybrán průřez tvorbou dnes téměř dvaapadesátiletého umělce za posledních přibližně deset let. Důraz byl položen na obsahovou a formální vazbu s uměním minulosti. Způsob artikulace témat je patrně nejlépe vyjádřen metaforou překračování prahu mezi reálným světem a podivným snem. Podněty z minulosti jsou vybírány s jemnou senzitivitou, s neomylnou citlivostí pro jejich specificky vyhrocené, hraniční kvality. Směřují k oscilaci mezi zářivým světlem a nekonečnou temnotou a v návštěvníku mnohé z instalací vytvářejí napětí a nepříjemné pnutí, kterou plynou z excitace, jež spolehlivě vede k nutnosti zaujmout postoj, promýšlet umělcem naznačenou cestu, neulpívat na povrchu.

Collishaw-vypravěč rád používá jako základní osnovu nejrůznější příběhy z minulosti, aniž by je třídil na vysoké a nízké, na velkou literaturu a pochybné historky, na parafráze vrcholných projevů výtvarného umění i nejpokleslejších krváků z bulvárních deníků. Příkladem budiž série fotografií formálně bezchybných zátiší podle holandských vzorů 17. století nazvaných Last Meal on Death Row. Ve skutečnosti jsou to poslední přání (poslední večeře) různých odsouzenců k smrti v amerických věznicích, která jsou zachycena na fotografiích, v jejichž středu se nachází instalace odkazující se k Baconovi a rozdělující jeho dílo do mnoha mozaikových střípků odkazujících na pixely, které se sypou od stropu.

Autor často pracuje s ambivalentními motivy násilí, například se věnuje tématu domácího násilí, které se odehrává více jak v polovině světa a často se o něm mlčí, v aluzi na vraždění neviňátek Herodovými vojáky (The Massacre of the Innocent by King Herod), které umělec rozpohyboval v děsivém kolotoči díky stroboskopu.

Podobně, ve výrazném kontrastu k lehce distanční hře s technologickými kuriozitami počátku 20. století, stojí Deliverance (2008), jedno z ústředních děl expozice. Tragédie rukojmí v beslanské škole, která se odehrála počátkem září roku 2004, vystupuje z temnoty v inscenovaných útržcích vypjatých situací při pokusu o záchranu. Ostré záblesky jednotlivých scén fosforeskují, pomalu vadnou a nenávratně mizí, aby se po chvíli znovu a ještě naléhavěji jako memento vrátily. Autorovi se podařilo najít mimořádně účinný technologický postup, jak věrohodně zpřítomnit tragickou situaci, jak minulou událost přenést do současnosti, aniž by se ztrácel kontext situace i jeho emoční náboj. Stát v této místnosti a sledovat dospělé se zoufalými výrazy ve tvářích, kteří nesou v rukách mrtvé a zraněné děti, je skutečně intenzivním prožitkem. Média nás ovšem denně takovými záběry a fotkami sytí, nutí nám je ve zprávách a téměř před nimi není úniku. Děsivá je přitom skutečnost, že se na tyto fotky a záběry v dnešní instantní době plné tragédií a útoků rychle zapomene, další den už se zas mluví o něčem jiném, jako by se ona tragédie odžila těmi několika záběry a snad ani nebyla reálná, jako by spadala do nějaké virtuální reality. Přijdou nov tragédie, nové záběry, problesknou – a zmizí.

Instalace vážící se k biblickému tématu ukřižování a oběti, v níž hoří růže v barokně vypadajícím rámu, nebo fotografie mladých „madon“, které ve svých patnácti, šestnácti letech pečují o svá miminka (není novinkou, že v Británii mezi nevzdělanými nižšími třídami dívky mají děti třeba ve čtrnácti letech), jsou mocné. Collishaw ví, jak upozornit, jak apelovat. Chátrající dub, který by už chtěl konečně umřít, ale je památkou, symbolem velikosti a majestátnosti, takže Anglie přece nedovolí, aby zanikl, a raději tento mrtvý symbol podepírá ze všech stran, aby se nezhroutil, je dokonalou metaforou k současné kulturně-politické situaci v Británii, která vyvrcholila šokujícím výsledkem Brexitu.

Mat Collishaw má také jedinečnou schopnost navázat na výjimečnou auru klasického umění, která funguje v novém, současném kontextu. Pozornost upírá především k potenciálu re-interpretace, k inscenaci vizuální senzace, zachovává často pouze echo původních významů. Z volné série Black Mirror, z níž jsou v Rudolfinu dva protějškové Caravaggiovy obrazy v pompézním muránském rámu, vybral Otto Urban, kurátor Národní galerie, parafrázi obrazu Georga de la Tour nazvanou A Different Self jako intervenci do barokní sbírky Národní galerie ve Šternberském paláci. Zpětná konfrontace s originály Tintoretta, Ribery, Rubense nebo van Dycka a dalších přináší podnětné a inspirativní otázky, které otevírají nečekané vazby a souvislosti.

Návštěvníci výstavy jistě ocení i unikátní sérii fotografií mrtvých motýlů (autor při tiskové konferenci zdůraznil, že motýli již byli mrtví, když je fotil, že jejich smrt nezpůsobil), která upomíná na pomíjivost v duchu východních filozofií a impozantní instalaci anděla vznášejícího se v kouři nad kašnou jako posel, jako naděje, která umírá poslední.

Výstava Mat Collishaw – Standing Water je projektem, který bezezbytku naplňuje ideu jedné podstatné a soustavně rozvíjené dramaturgické linie Galerie Rudolfinum sledující hluboké a inspirující vazby současného umění s historií, s dějinami umění. Z britských umělců, kteří v Rudolfinu v poslední době vystavovali, bychom do této linie mohli zařadit bratry Chapmanovy, Geda Quinna, Raqiba Shaw, Glenna Browna a další.

K výstavě bude vydán katalog se stěžejní esejí kurátora výstavy Petra Nedomy a rozhovorem Otty Urbana, kurátora Národní galerie, s umělcem. Kromě reprodukcí všech vystavených děl zde budou i záběry z instalace celé výstavy. Právě jejich pořízení těsně před zahájením výstavy způsobí, že katalog bude vydán až na začátku měsíce května.

V průběhu května se k výstavě otevře ARTPARK v nové podobě, tematicky orientované na práci Mata Collishawa. Nabídne mimo jiné i vhled do animačních technik a nových médií, které umělec používá a které interaktivním způsobem přiblíží jeho práci i těm nejmenším návštěvníkům. Zároveň zůstane místem kreativního odpočinku. Samozřejmou součástí budou doprovodné programy pro školy a veřejnost či pravidelné dětské dílny.

Vstup na výstavu  je zdarma díky finanční podpoře Nadačního fondu Avast.

Napsala: Martina Doležalová

Fotografie: Martina Macháčková