Útěky v Řeznické aneb návrat ke kořenům i sám k sobě

Co vše se může odehrát v nitru i vně člověka, když si dovolí podívat se zpříma do své minulosti a nechat ji prolnout do přítomného okamžiku? Jak dramaticky a zároveň i smířlivě může vypadat střet tří generací v rámci jedné rodiny ve chvíli, kdy začnou její jednotliví členové vynášet na světlo dávná rodinná tajemství, která měla zůstat skryta a nevytažena „z bahna“ zapomnění?

Další excelentní hra z pera amerického dramatika Billa C. Davise inscenovaná na prknech Divadla v Řeznické (od stejného autora se zde také hraje Odvolání), v níž autor zanechal nesmazatelně stopy ze svého vlastního života. V Útěcích se představí v roli babičky Marion přezdívané Muddy výborná Jitka Smutná, jejího syna Kenetha ztvárňuje Zdeněk Velen a zástupce nejmladší generace, vnuka Kempera, zosobňuje Filip Cíl.

Středobodem celého dění se stává místnost plná krabic určených ke stěhování, kde se střetává nejprve babička s vnukem a poté i s jejím synem. Divák je velmi rychle vtažen do emotivního dialogu, kdy dostává nejen možnost poznat hloubku vztahu mezi Marion a Kemperem, lidskost a vzájemné porozumění, ale i jejich odlišný pohled na současnou politickou situaci v zemi a nedávno proběhlé volby. Poté se přidává i syn Keneth a hra nabírá na obrátkách, přidává se další generační pohled na celou situaci.

Všichni tři protagonisté pocházejí z rodiny irských imigrantů, kteří se usadili v Americe, a každý z nich má vlastní pohled na život v této „zemi zaslíbené“. Babička Marion ji miluje a cítí se být jejím právoplatným občanem, zatímco její syn Keneth nemá tak vyhraněný názor. Ovšem zcela jiný postoj zaujímá vnuk Kemper, který je už zcela znechucen děním na politické scéně a rozhodne se k radikálnímu kroku. A to odejít se země, vrátit se ke svým kořenům do Irska.

Na pozadí této a dalších událostí se začínají dle slov Filipa Cíla „vytahovat rodinní kostlivci ze skříní“. Není to však jen o rodinných tajemstvích, která do tohoto okamžiku měla zůstat skryta před ostatními členy, ale především o citlivých zážitcích z minulosti, křivdách, které zůstaly vryty hluboko v srdci člověka a promítají se do současnosti, o niterných pocitech každého z nás, jež jsou pečlivě uloženy v těch nejtemnějších hlubinách duše a nemají spatřit světlo světa. Ovšem může přijít chvíle, kdy se vše změní, kdy se toto všechno jako nezadržitelná lavina vyvalí ven a nastaví zrcadlo nechtěným pravdám. Do toho se přimíchají události ze současnosti a o rodinné „drama“ je postaráno.

Tato hra je jednoznačně přenositelná do jakéhokoli prostředí a v dnešní době je vysoce aktuální. Z lidského hlediska je uchopitelná pro každého, člověk nachází sám sebe a porozumí. Tempo celého představení nenechá diváka vydechnout, nabalují se a rozkrývají další a další překvapivá tajemství, která však ani v závěru nekončí jednoznačným rozuzlením. Právě naopak – štědře nabídnou divákovi téměř hmatatelný prostor k zamyšlení. Každý občas v životě svým způsobem před něčím utíká. Je důležité nepřestat věřit tomu, co nám říká nejen rozum, ale i srdce, kam nás ono táhne.

Hra je vystavěna na mistrném dialogu, v němž se mísí tragikomično se „surovými“ fakty a tvoří tak společně třaskavou směs. Emocemi nabitý třígenerační rozhovor je vyšperkován jazykovými perličkami, překvapivými pointami a sarkastickým humorem. Divák se chvílemi směje, chvílemi je mu úzko a smutno.

Komorní prostředí Divadla v Řeznické Útěkům více než sedí, perfektně dokresluje atmosféru celé inscenace – dodává ji intimitu a posouvá autentičnost herců ještě o stupínek výš. Hra je vkusně podbarvena scénickou hudbou od Kamila Holuba.

Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení ze dne 14. 3. 2018 Nejbližší reprízy inscenace: http://reznicka.cz/Inscenace/59

Napsala: Lucie Jeschková