Klavírní recitál Anttii Siiraly v Rudolfinu předčil očekávání

Ve spojení s tímto fenomenálním finským pianistou nejčastěji zaznívají fráze jako „být ve správný čas na správném místě“ nebo „štěstí přeje připraveným“. Stejně tak by se dalo říct, že v životě nás potkává mnoho příležitostí a jde jen o to umět nějakou z nich využít.

Při Siiralově debutu v Bruselu v roce 2004 onemocněl dirigent. Siirala byl schopen odřídit orchestr od klavíru a celý koncert zachránil, když druhou půlku vyplnil klavírním recitálem, namísto původní orchestrální verze. Nebyl to však poslední záskok za nemocného kolegu, v několika následujících letech měl příležitost jako záskok hrát s několika různými hudebními tělesy. Kromě záchrany zoufalých pořadatelů začal vystupovat samostatně nebo na plánovaných turné, například s Bamberskými symfoniky. Své kvality prokázal také jako výherce v mnoha interpretačních soutěžích.

Siirala se do Prahy letos nevrátil úplně náhodou. Jedním z důvodů je Itsenäisyyspäivä, 100. výročí finské nezávislosti. Proto kromě skladeb Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena zazněly na sobotním koncertě v pražském Rudolfinu skladby finských autorů Jana Sibelia a Einojuhani Rautavaary, kteří se zasloužili o posílení národní identity a jejichž skladby jsou základními kameny chrámu finské klasické hudby.

Na úvod koncertu zazněla anglická suita č.6 d moll BMW 811. Pro klavír zkomponoval Bach ve 20. letech 18. století dvě řady šesti suit, Francouzské a Anglické. Později vznikla i třetí řada s názvem Partity. Taneční hudba byla v období baroka velmi oblíbená. Tanec i doprovodná hudba byly promyšleny do detailů a hrály v životě šlechty významnou roli. Anglické suity ale zcela neodpovídají běžné představě taneční hudby, jak naznačuje už preludium předřazené vlastním tancům. Celá suita č.6 má pro tance poměrně tragický charakter, vedený v mollové tónině skladby. Většinou tak skladba spíš připomíná pomíjivost zábavy a světského života než její oslavu.

V ještě více rozervaném až existenciálním duchu se nesl šestý opus Ikon Einojuhani Rautavaary. Cyklus Ikon zpracovává zážitek z předválečné zimy roku 1939 z kláštera Valamo, byť samotný cyklus vnikal až hluboko v poválečných letech. Působení andělů a svatých vedlo Rautavaaru k zážitkům blízkým jasnozření a to se promítlo do jeho tvorby. Jednotlivé skladby tak nejen nesou jména svatých a andělů, ale jsou prodchnuty jak klidem a jemností, tak tíží a smutkem, ale i výbuchy dynamické energie, kdy klavír až nepříjemně drnčel. Rozhodně nejde o jednoduché, poslechově líbivé skladby, ale autor i interpret dokázali využít mnoha různých zvukových možností klavíru.

Ve výběru skladeb k příležitosti oslav 100. let nezávislosti Finska nemohl chybět Jan Sibelius, který pro definování finské národní identity plnil podobnou roli jako Bedřich Smetana v Čechách. Zazněla 1., 3. a 9. z deseti skladeb pro klavír op.58. a Romance Des dur op.24 č.9. Pro většinu posluchačů byl toto vrchol před samotným závěrem, protože Sibeliova hudba v sobě spojuje jak romantismus, tak jistou severskou zádumčivost a drsnost a ve spojení s interpretačními schopnostmi technicky brilantního Siiraly vytvořila atmosféru plnou lásky k drsné, ale krásné krajině, i lidem, kteří v ní žijí.

Vyvrcholení večera patřilo Beethovenovi, který vytvořil sonátu č.31 až na sklonku života. I ona zapadla svými mnohdy bolestnými tóny do koncepce večera. Podle interpretačních pokynů skladatele je zřejmé, že i tento kus nutí k zamyšlení a uvědomění si, že k živou patří vše, dobré i zlé.

Rozhodně se ale jednalo o akustický vrchol večera. Ačkoli klavír na jevišti Rudolfina působil poněkud osamoceně, je až s podivem, jak plný zvuk dokázal zejména v této skladbě vytvořit a vyplnit celý prostor jak jeviště, tak hlediště.

Napsala: Martina Macháčková