Hello, Dolly! divadla Studio DVA – notoricky známá klasika, která baví

Bravurní režie, důmyslně řešená scéna a vynikající výkon Ivany Chýlkové v ústřední roli zaručuje, že inscenace Hello, Dolly! divadla Studio DVA plyne s divákem od začátku do konce, baví jej, překvapuje a rezonuje smíchem.

Slavný americký muzikál s hudbou a texty Jerryho Hermana a scénářem Michaela Stewarta při své premiéře 16. ledna 1964 v New Yorku překonal všechny dosavadní broadwayské rekordy a jeho filmová verze z roku 1969 v režii fenomenálního Genea Kellyho, s Barbrou Streisand v hlavní roli, obletěla celý svět. Ústřední píseň Hello, Dolly Louise Armstronga se stala nadčasovým hitem, tak jako muzikál sám, který se od svého prvního uvedení dočkal nesčetného množství přepracování na nejrůznějších světových scénách.

Příběh vdovy Dolly Leviové, která se živí především jako dohazovačka, ovšem příležitostně nabízí i další – jak bychom moderně řekli – know how v oblasti soft skills, např. taneční lekce, případně psychologické konzultace či advokátní služby, se odvíjí ve chvíli, kdy se chce milionář Horác Vandergelder znovu oženit. Dollly svým šarmem, důvtipem a neústupností přiměje mrzoutského starého mládence, který si myslí, že žena je dobrá akorát do kuchyně, pro fungování domácnosti a muži k ruce, aby sám sebe i své postoje změnil k nepoznání.

V pražském divadle Studio DVA je muzikál uváděn v duchu původního scénáře (byť s četnými škrty a obměnami), v překladu od Iva Osolsobě, s českými texty písní, které zdařile vytvořil Eduard Krečmar.

Režijně zdatný Ondřej Sokol tušil, že do prostoru komorního divadla Studio DVA nebude moci přenést žádoucí výpravu a aby diváky neošidil, nabízí místo odzbrojujícího výpravného zázemí důvtipná řešení výpravných scén, která diváka pobaví: například kočár a koně důmyslným způsobem nahrazují lidé a grande entrée Dolly do nočního klubu zprostředkují letištní přístavné schody a působivý tanec číšníků s podnosy (choreografie: Renáta Suchánková), v němž navíc báječně vynikne Dollyn třpytivý kostým (Nina Stillmark).

Skvěle řešená scéna (Adam Pitra a Renáta Weidlichová) koresponduje se Sokolovými záměry a skrze jednoduše pozměnitelné kulisy představuje ulice New Yorku, noční kluby i kavárny, kloboučnictví Ireny Molloyové i obchod a domácnost Horáce Vandergeldera.

Navíc, jak má Sokol divadelního souboru Studio DVA v oblibě, i v tomto muzikálu šikovně zakomponoval živý orchestr přímo do prostředí kulis tak, že jej usadil do jedné z kaváren – působivé je zejména umístění hráče na bicí do spodní části prosklené kavárny, kde dává dojem barmana, a zcela nerušivé postavení pianistky na forbínu (jako pouliční umělkyně), odkud orchestr řídí také sám dirigent (Kryštof Marek). Skutečnost, že pianistka i dirigent reagují na herce, jakoby je opravdu potkávali na ulici, je obohacující a dává inscenaci další zajímavý rozměr.

Tak jako Sokol umí nápaditě pracovat s komorními prostory a využít jejich kompaktnost, dokáže obratně proškrtat výchozí předlohu, aby v ní zůstalo vše podstatné a přitom diváka v komorním provedení neubíjela. A tu a tam si přidá něco, co ví, že diváky prostě „dostane“: například notoricky slavnou zvedačku z Hříšného tance, kterou na policejní stanici předvede služebně starší policista s mladším! Asi nebylo nutné, aby tato zvedačka předznamenávala homosexualitu obou policistů, ale taneční figura samotná byla obdivuhodná.

Ivana Chýlkovákterá se od uvedení inscenace v roce 2010 objevuje v titulní roli (bez alternace), je herecky natolik přesvědčivá, že divák nemá potřebu porovnávat její pěvecký um s dvojnásobnou vítězkou Academy Awards, desetinásobnou vítězkou Grammy Awards (včetně Grammy za Celoživotní přínos) a pětinásobnou držitelkou Emmy Awards (nemluvě o devíti Zlatých Glóbech), Barbrou Streisand.

Když Chýlková vstoupí na jeviště, nepředstírá, že je velkou pěveckou hvězdou, ale zcela přirozeně se zhostí svého partu a během několika krátkých chvil si svou mluvou, gesty, dikcí a idiosynkrasií diváka natolik herecky podmaní, že se nemůže dočkat, až se Dolly zase objeví.

Podobně i ostatní účinkující zdařile vyvažují své pěvecké výkony hereckými; Kryštof Hádek je rozkošný v roli nevinného, zamilovaného prosťáčka (i rádoby světáka) Kornelia Hackela, podobně jako Václav Jílek v roli jeho kamaráda Barnabáše Tuckera. Josef Carda je pro part Horáce fyziognomicky i umělecky jako stvořený. Totéž platí o Berenice Kohoutové v roli lehce pošetilé, mladinké a naivní Minie Fayové a o Mojmíru Maděričovi jako Rudolfu, kterému se v inscenaci nedostává velkého, ale zato významného prostoru.

Podobně je tomu i v případě Terezy Hálové v epizodní roličce Ernestiny Zámožné: na jevišti se objeví pouze krátce, aby naprosto „odbourala“ publikum svým přesvědčivým vzezřením a hereckým vypodobněním opilé poběhlice, která ráda jí a leccos si poručí. Syrovost v jejím jednání i zpěvu už nemůže „jít víc na dřeň“. Není divu, že si za Blonďáka s červenou bugatkou (roli původně hrála Naďa Urbánková v alternaci s Yvonne Přenosilovou) vysloužila nadšené a bouřlivé divácké ovace.

Humor, bezstarostnost a spontaneita, kterými muzikál oplývá, se sice místy přelévají do lidových taškařic a přízemnosti, ale obecně vzato lze tvrdit, že se tvůrcům podařilo klasiku obléci do kultivovaného kabátu, který, ačkoli nemá příliš mnoho hlubokých kapes (a ano, plastický, psychologizující aspekt známého filmu, v němž lze sledovat proměnu v „lepšího člověka“, zde poněkud zaniká) zůstává šik, má šmrnc a švih.

Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení ze dne 5. 11. 2017.

Další termíny představení a více informací na: https://www.studiodva.cz/program-2/

Napsala: Martina Doležalová