Syn a otec rozehrávají v divadle Studio DVA komedii ušitou na tělo, ale neumně střiženou

Šašek se rozloučil s královnou, aby přivítal svého syna. I tak lze interpretovat komedii Šašek a syn autora a režiséra Bohuslava Polívky, vytvořenou původně pro brněnské Divadlo Bolka Polívky, kterou je od jara 2017 možné zhlédnout též na pražské scéně divadla Studio DVA.

Hra volně navazuje na legendární divadelní a později též filmovou inscenaci Šašek a královna, ve které se po boku Bolka Polívky představila jeho tehdejší partnerka, matka Vladimíra, který nyní její místo po boku Bolka převzal, osobitá Francouzka s obdivuhodným půvabem a nezaměnitelným hlasem – Chantal Poullain.

Podtitul hry znějící prostě „převýchova mladého šlechtice v šaška, to vše za trest a v sedmi obrazech,“ umožňuje na jevišti setkání Polívky seniora s juniorem, který již má za sebou hezkou řádku rolí a úspěchů divadelních i filmových. Při pozornějším pohledu do hlediště lze na základě věku diváků usuzovat, že fanoušci (resp. fanynky) Vladimíra zabírají jeho dobou polovinu, takže je zřejmé, že synovo jméno láká aktuálně do divadla stejně chytlavě jako jméno otce.

Příběh hry je zasazen na přelom 16. a 17. století, do časů kata Mydláře a osobního lékaře Rudolfa II. – Jana Jessenia, s nimiž zestárlý, o dvou holích se pohybující (pakliže na ně herec nezapomene a nenechá je při některé scénce odložené stranou, aby se k nim vzápětí dobelhal a jako správný filuta svůj omyl okomentoval) Šašek, zároveň Král šašků (kterým poskytl azyl výměnou za služby poddaných), vede pomyslnou disputaci a na něž v průběhu jednotlivých scén vzpomíná, jelikož – jak se ukáže, spolu s nimi studoval medicínu – zejména pak na časy, kdy si spolu pochutnávali na Joštových zkvašených moštech. Melancholie vyprávění stárnoucího muže, který prakticky balancuje svůj život nad hrobem, osciluje v kruhu filosofických úvah nad smyslem života, nad sny mládí a tragičností až groteskností reality, která k nim tvoří nutný protiklad.

Některé myšlenky místy v divácích silně zarezonují, nicméně jsou mnohdy rozvíjeny neumně a zdlouhavě. Inscenace má bez přestávky více jak dvě hodiny, přičemž právě její první část by bylo možné (a záhodné) skrze práci šikovného dramaturga proškrtat, aby tím vymizela nezáživná a hluchá místa.

Hra začíná scénou, v níž krutý a místy až nesmyslně surový Král šašků nechá popravit na gilotině jednoho ze svých kamarádů a nohsledů, aniž by k tomu měl větší důvod, než manýrismus senilního muže, který se k smrti nudí.

Obecnou vtíravou a otravnou nudu horkého dne rozjitřuje příchod rytíře v brnění (které mu je záhy sundáno, aby se fanynky mohly potěšit pohledem na polonahého Vladimíra Polívku, který se pak na jevišti nějakou dobu promenuje takto polo-oděný), totiž odloženého šlechtice, který má být převychován a kterým je právě Polívka mladší. Šašek, považující rytíře za příliš mladého a krásného na to, aby se stal také šaškem, vynaloží všechen svůj důvtip k tomu, aby rytíře po-o-pravil, a tak musí šlechtic snášet nejrůznější zkoušky, jímž zprvu s pohrdavou drzostí vzdoruje, ale kterým se nakonec poddá, aby v sobě objevil své šaškovské já a postupně dospěl až k rituálu „znovuzrození“, což je v principu scéna oplzlá a trapná, opírající se o prvoplánový, prostoduchý humor, jenž staví vtip na extrémní velikosti přirození v kontrastu s odporným tělem a znetvořenou tváří – ostatně k této scéně se potažmo odkazuje i oficiální fotografie ke hře (viz níže).

Rozvleklá první část hry se po přestávce přeměňuje v kompaktnější celek, který rozplétá zápletku, spojuje fabulační nitky a odkazuje k inscenaci Šašek a královna. Diváci se dočkají vtipnějších i poetičtějších scén, mezi nimiž k nejsilnějším patří ta, kdy se rytíř učí létat, a ta, kdy nachází masku Královny (jedná se mimochodem o skutečnou škrabošku, kterou používala Chantal Poullain), přičemž může rozvinout několik sympatických aluzí na Šaška a královnu, zejména na její filmovou verzi, v níž si režisérka Věra Chytilová pohrává s dokumentárním vylíčením a divadelně stylizovanými vizemi a v níž přesahuje vyznění původní hry k satirickému klimaxu, v němž nahlíží na trapné poklonkování před mocnými a bohatými tohoto světa. Hra Šašek a syn na tento motiv navazuje a přenáší jej dál, do úvahy, že v každé důležité osobnosti politického světa se skrývá kus klauna či šaška.

Vcelku přirozeně pak vyznívá závěr hry, v níž se odhaluje celý původ mladého rytíře a v níž mu Král šašků předává žezlo, aby mohli poddaní zajásat: „Král je mrtev, ať žije král!“

Pozadí prostě laděné scény tvoří mini světýlka připomínající hvězdy a dominuje jí královský trůn, který je zároveň gilotinou. Scéna dále čítá šibenici a klec, do níž je v počátku hry uzavírán nedůvěryhodný rytíř.

Bolkovo klaunovství i síla jeho mimická i pantomimická exprese se pomalu přehouply přes svůj Olymp a prosvítají k diváku jen ojediněle. Také režijně a scenáristicky mohl odvést lepší práci. Mnohé Šaškovy historky z mládí působí ošuměle, tím spíš, že je Král šašků prokládá obviněními, že mu dnes nikdo nevěří, že i on kdysi býval mladý a krásný, a poněkud zvláštní obhajobou kata Mydláře v roli toho, kdo vykonal popravu šestadvaceti českých pánů. Jevištěm nevíří překvapeními a pointami sršící gagy a dialogy; humor hry celkově nezřídka balancuje na hranici přízemnosti masového humoru Manéže.

Vladimír se snaží vymáčknout ze sebe maximum. Velmi dobře působí zejména v nesecvičených, improvizovaných partech, například když na příkaz Krále šašků předvádí psa. Publikum mu též nadšeně aplauduje ve chvíli, kdy si nasazuje škrabošku Královny, alias Chantal Poullain a paroduje styl mluvy své matky, přičemž spojuje smyšlený, fikční, fabulovaný příběh s reálným, osobním životem.

Dlouholetí kolegové Bolka Polívky, Jaromír Barin Tichý a Jiří Fretti Pfeifer, získávají ve hře minimální prostor, stejně jako novější souputníci Michal Chovanec, Ondřej Klíč a David Rotter.

Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala pražské představení v divadle Studio DVA ze 4. 10. 2017.

Pro data nejbližších dalších repríz navštivte: https://www.studiodva.cz/program-2/

Napsala: Martina Doležalová

 

Podělte se s přáteli: