Progresivní scéna Divadla Studio DVA aktuálně nabízí ve svém programu představení Celebrity, které otevírá pohled do soukromí Ondřeje Sokola i některých jeho kolegů a přátel ve stand-upové osmdesátiminutové one-man-show, v níž český režisér, herec a moderátor předvádí – na české poměry – unikátní výkon par excellence.
Jak říká sám Sokol, „stand-up je disciplína, kde je člověk sám za sebe“. Komik musí mít osobnost, která zaujme, humor, který skutečně pobaví a přitom nebude vlezlý a dotěrný, a charisma, jež případně zachrání hluchá místa v gradaci dramaturgie výstupu. Sokol má to velké štěstí, že jsou mu všechny tři pilíře vlastní, a divák si tak v představení Celebrity vychutnává čiré epické vyprávění, které se na něj řine z jeviště v toku odlehčeného humoru, který nic nepředstírá a nesnaží se cílit na intelektuální či pseudointelektuální metu.
Stand-up je na české scéně disciplínou stále ještě v plenkách. Cestu jí ze všech sil a s velkým úsilím (někdy příliš velkým) proráží pořad Na stojáka, který se v roce 2006 začal vysílat na HBO. Na rozdíl od světového trendu se však český stand-up vyvíjí tak, že účinkující často vystupují pod pseudonymem a stand-up není z větší části improvizovaný, ale připravený, čili připomíná spíše komický skeč.
Stand-up comedy přitom ve světě má již vybudovanou tradici, která sahá do Anglie 18. a 19. století, kdy začala vznikat varieté. Tehdy ještě platilo, že komediální výstupy herci posílali předem cenzorům, kteří nežádoucí části podtrhli modrou barvou. Proto se dodnes stand-up komik, který má lascivní a drsný humor, označuje jako „modrý“.
Ondřej Sokol, který ve svém představení spíše než slibovaný pohled do života českých celebrit rozehrává fabulaci zabředávající do detailních rozborů nejrůznějších lékařských zákroků, kterými si sám prošel, je v principu promodralý skrz naskrz, ale divákům tato skutečnost dle bujarých reakcí a salv smíchu zcela vyhovuje. Ostatně, kdo by si po náročném dni v práci nechtěl dopřát relaxaci skrze osvobozující smích evokovaný oddechovým humorem…
Od představení nelze očekávat Oscary ověnčené kvality svérázného humoru kontroverzního amerického komika Lennyho Bruce, který se v 50. a v 60. letech otevřeně vyjadřoval k rasismu, tehdejším politickým poměrům i sexualitě, ani George Carlina, kteří si ostatně oba za svá vystoupení vysloužili pobyty ve vězení, což se v dnešní době a této zeměpisné šířce zkrátka nemůže stát, i kdyby si Sokol vzal na paškál aktuální rozbujelou světovou politiku pomigrační krize nebo domácí scénu předvolební, čemuž se svědomitě vyhýbá.
Na rozdíl od velikánů stand-upu, mezi nimiž nechybí zvučná jména jako Robin Williams, Eddie Murphy, Dylan Moran, Bill Bailey, Ricky Gervais či Eddie Izzard, Sokol necílí na intelektuální zábavu se společenským, kritickým přesahem. Vychází z explicitního, prvoplánového humoru, který známe například z Partičky a který Sokol vytříbil skrze své zkušenosti s moderováním. Jeho režisérský talent mu umožňuje skvělé načasování a velmi slušnou dramaturgii v rámci gradace vtipů a gagů, které jsou po dvou letech uvádění představení (premiéra 13. 10. 2015) vybroušené, leč o to méně improvizované a spontánní.
Přirozenost Sokolově projevu ovšem neschází, komik velmi dobře reaguje na své publikum, dokáže sebe samého důvtipně shodit, jednotlivé historky herecky ošperkovat a podobně jako Lenny Bruce se neobává vulgarismů na jevišti a začleňuje je trefně a příhodně.
Z bohaté tradice amerického stand-upu, které se Sokol obdivuje a jíž si váží, si zároveň lehce utahuje v rámci svého velkolepého entrée (na skladbu Eye of the Tiger, za světelných efektů a jevištní mlhy) a následného nastavování „Minutky“, která ho má vždy po dvaceti minutách upozornit na to, že se má na jevišti odehrát nějaký „efekt“ pro ty, kteří by jinak odcházeli z divadla s pocitem, že představení byly jen „bláboly o ničem“. Efekt se odehraje pouze jeden (samozřejmě, záměrně, absurdně jednoduchý a trapný, kdy za intimního osvětlení padají na jeviště v jedné straně blyštivé třpytky), na ostatní umělec zapomene (tak jako na nastavení „Minutky“) a ten poslední pro jistotu neproběhne proto, že rekvizity na něj byly (tentokrát) zapomenuty v Olomouci.
Scéna (výprava: Adam Pitra), jíž v ústřední části dominuje v neonovém nápisu provedený Sokolův podpis, zůstává v průběhu představení neměnná a jedinými rekvizitami jsou komikovi vysoká dřevěná židlička (na níž si odkládá sako – protože ano, jeho kostýmem je dobře padnoucí, slušivý oblek – a pod níž si ukládá vodu) a mikrofon, jehož zlatou ozdobu hned v počátku odstraní.
Jak už bylo zmíněno, spíše než pohled do života českých celebrit (slovo, které Sokol, tak jako autorka tohoto textu, mimochodem nesnáší – a v představení vysvětlí i proč), nabízí Sokol divákům (svým vemlouvavým, v hloubkách podmanivým, ve výškách intencionálně stydlivým hlasem prezentované) anekdotické vyprávění o své matce a svém dětství u tety v Hranicích na Moravě, kde se nachází propast, která komikovi skýtá skvělou základnu pro několik vtipů (pozn. autorky textu: hloubka suché části propasti je 69,5 m, hloubka zatopené části je minimálně 404 m, což z ní činí nejhlubší zatopenou propast světa), o svém někdejším moderování Dnů Marianne v ostravském obchodním centru Forum Nová Karolina či ropných dnů v Hodoníně, plynule přechází na rozebírání absurdity některých českých úsloví a než se dostane k poslední půlhodince, v níž v gradujícím klimaxu rozebírá své zážitky z klinického prostředí českých nemocnic (při zákroku operace tříselné kýly či kolonoskopie), obdaří diváky přece jen několika zmínkami ze života svých kolegů a přátel, například Marka Taclíka či Michala Suchánka, a stačí se „zastat“ svých hereckých kolegyň a vysvětlit, jak že se to má s tím „mýtem“, že herečky získávají role „přes postel“, přičemž použije paralelu herečka – instalatér, která mnohé diváky naprosto odbourá.
S diváky, kteří ve standing ovations (snad si i chtějí napravit špatnou reputaci vycházející ze Sokolova porovnání českého publika s americkým) ne a ne herce pustit domů, se Ondřej Sokol nakonec loučí ikonickým vtipem o „kompromisu“, čímž je odzbrojí tak, že se smíchy popadají za břicho, a tudíž konečně přestanou tleskat…
Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení ze dne 25. 9. 2017.
Nejbližší reprízy: 7. 10. (od 19:00), 12. 11. (od 20:00)
Napsala: Martina Doležalová
