Světělná kompozice Miroslava Lörincze aneb když je světlo na dosah

„Světelná kompozice“ – umělecká site-specific instalace vnášející nepolapitelné světlo skrze skelné hranoly do unikátních prostor kostela sv. Vavřince v Želině u Kadaně. Výstava, která je dechberoucí, inspirující  a mocná.

Přirozené světlo nelze přesně definovat, usměrnit ani kontrolovat, neboť se neustále mění – mezi ránem a večerem i ze dne na den – jak svou intenzitou, tak zabarvením. Jak lze s vrtkavým a nespoutaným, těžko polapitelným světlem pracovat, jak jej lze umělecky využít?

Touto myšlenkou se Miroslav Lörincz (*1981), šperkař a designér, absolvent pražské UMPRUM, zabýval již v roce 2008, kdy v rámci výstavy diplomových prací studentů UMPRUM v galerii DESET na pražském Čechově náměstí instaloval svůj „Světelný šperk“, výstavu, v níž skrze zrcadla a optické hranoly zachytil sluneční světlo plynoucí do výstavního sálu tak, aby uvnitř prostoru (na speciálně rozmístěných vitrínách i lidech) vytvořilo „šperky“, totiž tvary prstenu, náušnic, náhrdelníku i brože, jež se skládaly a rozpouštěly v různých časech, dle kterých také nesly číselné názvy.

Aktuálně, k 1.7.2017, v intimním a kontemplativním prostředí želinského kostela sv. Vavřince představil svou „Světelnou kompozici“, která skrze hranoly a zrcátka láme světlo vstupující do románského kostela tak, že vytváří po jeho stěnách překrásné paprsky, které se zdají téměř hmatatelné. Haptický rozměr výstavy je umocněn inovativní myšlenkou využít prašnou podlahu kostela – při sebemenším pohybu se prach zdvihá ze země a víří ve světelných závojích, jež vytváří sluneční svit lámaný (skrze důmyslně rozložená skla na rámech oken) dovnitř kostela.

Miroslav Lörincz se nechal inspirovat fascinujícím přirozeným světlem a jeho nekonečným spektrem jasů. Světlo uchopil jako velmi vzácné a silné médium, které se nesnaží ovládnout, ale podřizuje se jeho přirozenému chodu. Ve Světelné kompozici soustřeďuje pozornost na samotné denní světlo, jeho změny v závislosti na denní době, povětrnostních podmínkách i na jemných barevných nuancích, které povětšinou nevnímáme a ani si jich nevšímáme. Jednou z ústředních idejí Světelné kompozice je všimnout si, uvidět a uvědomit si přítomnost světla jako každodenního zázraku, kterého jsme svědky.

Autor vychází ve svém konceptu z novoplatónského filozofa Plótina, který považuje světlo za nejvyšší estetickou hodnotu a neefemérní element, díky němuž se vše zjevuje a nabývá plné krásy: „Dotknout se onoho světla a hledět v něm na ně samo, a to nikoliv ve světle něčeho jiného, nýbrž vidět je samo“. (Plótinus)

„Světlo je podivuhodné médium, které si uvědomujeme především, když není“, říká Lörincz, který v průběhu časově omezeného momentu (oproti Světelnému šperku se v této instalaci autor nesoustředí na více časů, ale na ústřední čas 13:00) přivádí přirozené denní světlo z exteriéru do interiéru kostela. Do presbyteria koncentruje pomocí rozestavěné soustavy skla, polopropustných zrcadel a zrcátek světelné odrazy asociující raně křesťanskou mozaiku. Světelná instalace reaguje na posvátný chrámový prostor jednak symbolicky, upomíná na téměř zaniklou nástěnnou malbu s christologickou ikonografií v apsidě kostela, ale také odkazuje na tvorbu mozaikové výzdoby v raně křesťanských chrámech.

Ve Světelné kompozici Lörincz stírá hranici mezi užitým uměním a uměleckou instalací a snoubí vlastnosti esteticky šperku s ideou procesuální prostorové instalace. Vytváří, stejně jako středověcí tvůrci mozaik, nástěnnou ozdobu chrámových stěn – světelnou nástěnnou šperkovnici, avšak nikoliv z drahých a hmotných materiálů, ale ze světelných odlesků.

Chrámový interiér, který se leskl, hrál všemi barvami a za měnícího se přirozeného světla či komíhavého osvětlení zapálených svíček jako by celý ožíval, představoval pro většinu středověkých lidí nevšední příležitost specifického vizuálního i duchovního prožitku. Umožňoval vnímat prolomení transcendence do běžného života i vstup do vyšších metafyzických oblastí. Lörincz ve výjimečném sakrálním prostoru kostela sv. Vavřince navazuje na tuto percepci a svou instalací evokuje krom nevšedního vizuálního zážitku především proměnlivý, transcendentální prožitek vývoje a pomíjivosti, filozofické tady a teď, hluboké a procítění napojení se na to, co nás přesahuje, co je mimo nás i v nás.

Napsala: Soňa Nováková a Martina Doležalová

Foto: Martina Doležalová

Info k výstavě:

Kde: kostel sv. Vavřince, Želina u Kadaně

Kdy: Světelná kompozice zazáří každý den při slunečném počasí přesně ve 13 hodin. Kostel je v tuto dobu vždy otevřen.

Do kdy: do 31.7. 2017