Jednaosmdesátiletý zpěvák a kytarista, který po dobu téměř devadesáti minut zaplňoval stage sám, ve své one-countryman-show, prokázal, že texty jeho nadčasových, vemlouvavých písní neztratily nic ze svého kouzla, stejně tak jako jeho vlastní umělecký šarm nezašel, ale dál si podmaňuje srdce diváků, kterých se včera sešlo na dva a půl tisíce.
Svým charismatem, hlubokým hlasem a přesvědčivými texty sugestivních písní, výhradně za doprovodu akustické kytary, si získal obecenstvo vyprodaného areálu zámeckého parku hned během několika prvních písní.
Na stage Kris Kristofferson nastoupil po pětačtyřicetiminutovém koncertu Roberta Křesťana a kapely Druhá tráva a spustil pásmo svých nejznámějších hitů, mezi nimiž nechyběly For the Good Times, Sunday Morning´Comin´Down či Help Me Make It Through the Night.
Současník Waylona Jenningse, Willieho Nelsona a Johnyho Cashe, kterého při svých koncertech rád zmiňoval Leonard Cohen ve spojení s písní Chelsea Hotel (jíž složil inspirován Janis Joplin, s níž mladý Kris Kristofferson chodil v dobách, když žil stejně tak jako mnoho dalších významných, tehdy začínajících umělců v proslulém newyorkském hotelu na 23. ulici mezi 7. a 8. Avenue), byl v roce 2004 uveden do Country Music Hall of Fame (Countryové síně slávy) a proslavil se též jako herec ve filmech Alice už tu nebydlí (1974) nebo Zrodila se hvězda (1976), za nějž obdržel Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herec.
Mezi méně známé skutečnosti patří i fakt, že je Kristofferson učencem z Oxfordu, bývalým atletem a pilotem vrtulníku v Americké armádě, který se stal třikrát manželem a osmkrát otcem. Jeho životní zkušenosti zaznívají z jeho písní intenzivně a podmanivě, aniž by texty zněly pateticky a podbízivě.
Písničkář zpívající podobně jako například Bob Dylan balady osamělého psance o nalézání pravých životních hodnot, lásce, cestách, útrapách i smrti, koncipuje své písně jako mikro-příběhy, jež jsou interpretovány sugestivně a dojemně a obaleny živými detaily i tklivými tóny, v nichž rezonují emocionální pravdy. Umělec prodchnul své vystoupení několika historkami z vlastního života, například o tom, jak na jeho hit ze 70. let The Silver-Tongued Devil reagoval jeho syn slovy: „That’s a bad song. You’re blaming all your troubles on someone else.“ (překlad od autorky článku: „To je špatná píseň. Viníš za své problémy všechny ostatní.“)
Síla Kristoffersonova ducha zůstává nezastíněna. I v případě, že jeho hlas občas zazní trochu roztříštěně a hrdlo chytí ostřejší chrapot než je záhodno, umělec obrátí případný nepříjemný dojem zavčasu do melodického, dramatického vyznění, čímž šikovně přetaví slabinu v přednost.
Intimní rozměr Kristoffersonova akustického setu by jistě lépe vyzněl v komornějším prostoru, který by zvýraznil emotivní rozměr písní i jejich citlivou, procítěnou interpretaci, nicméně potom by koncert nemohl uspokojit takové množství lačného publika středního věku, často věrně oděného do country oblečení, včetně klobouků i westernových bolo kravat, které s vděčností ocenilo Kristoffersonovu performanci skrze nadšený potlesk a standing ovations.
Text a úvodní fotografie: Martina Doležalová
Fotografie k článku: Michaela Hájková
You must be logged in to post a comment.