Mnoho jste jistě o této svérázné inscenaci slyšeli. A jistě především chválu. Inu, je oprávněná!
One woman show aneb skvěle napsané monodrama nazvané prostě Hvězda (míněno nejen herecká) s humorem odkrývá zákulisí českého showbyznysu. Hra napsána „na tělo“ Evě Holubové oplývá všemi klady, které si může dobrá inscenace přát: dokonalý scénář a režie Patrika Hartla, přirozený, umělecky přesvědčivý herecký výkon ústřední hvězdy a téma, které si utahuje z českého bulváru i „celebrit“ a přitom otevírá prostor pro stinné stránky aktuální společenské situace, v níž důstojnost a trvalost partnerských vztahů mnoho neznamenají.
Fabule příběhu se opírá o jeden týden v životě úspěšné české herečky, která prožila rok na výsostech slávy, aby během týdne klesla v osobním životě na nejhlubší dno – a důvtipným, emotivním i groteskně komickým způsobem se podělila o své pocity z něj s širokým publikem.
Rozesměje vás – snad i rozpláče. Možná vám leccos připomene. Hvězda roztáčí kolotoč podivných životních náhod a okolností, které obklopují naše životy, a čerpá ze „stories“, o nichž slýcháme dnes a denně (když ne od sousedů, kolegů a kamarádů, tak v televizi a radiu) a přitom doufáme, že se do našich vlastních životů nikdy nepřiblíží.
Základní klimax tvoří ve Hvězdě kontrast profesního úspěchu s osobní prohrou padesátileté herečky, kterou jediný televizní seriál dokázal vynést k hvězdným výšinám a k vysněnému pozvání do cen TýTý ve chvíli, kdy její osobní život uvízl v troskách moderního partnerského klišé.
Na začátku hry vchází Eva Holubová coby Vendulka Vaníčková na pódium, aby jako slavná herečka z televizního seriálu o lékařích, v němž hraje temperamentní sestru Jarmilku plnou životního nadhledu a optimismu, jejímž hlavním heslem je „z ničeho se neposrat“, odpovídala na divácké dotazy. Hned druhý anonymně zanechaný dotaz na kartičce pokládá prostou otázku: „Jak vypadá týden v životě herečky?“ A na základě této jednoduché otázky se rozbíhá euforická vlna vyprávění o Vendulčiném osudovém týdnu, který jako letící meteorit rozbořil všechny pilíře jejího „životního štěstí“ a nenechal kámen na kameni.
Holubová alias Vendulka ihned v počátku svých odpovědí na divácké dotazy avizuje, že nepůjde o žádný velký humor, že není „žádný Donutil“. Ovšem, záměrným paradoxem se opak stává pravdou. Na jevišti se vzápětí rozbíhá strhující one woman show, jejíž kvality jsou srovnatelné s jinou diváky i kritiky oblíbenou one woman show – Shirley Valentine, se Simonou Stašovou v ústřední roli (uvádějí Městská divadla pražská). Ovšem, jelikož Hvězda pochází z domácí, české dílny etablovaného dramatika, nikoli ze vzdáleného anglosaského prostředí a od britského autora, jde mnohem hlouběji v rámci českého kulturního, společenského a okrajově též politického dění. A navíc – zatímco britská Shirley odchází od svého muže, aby překročila svůj vlastní stín a žila naplno, českou Hvězdu po pětadvaceti letech šťastného manželství její vlastní stín pozře; ale protože je energickou ženou činu, mobilizuje své poslední síly k zdvihnutí se z totálního dna, aby vykročila vpřed ke světlu záře lichotivých jevištních světel.
Hra graduje v přirozeném, dynamickém rytmu, který dává prostor humoru i nadsázce, ale též hloubavému zamyšlení. Nastavuje zrcadlo moderní alternativní medicíně i frekventovaně využívané psychologické praxi. Vysmívá se chování bulvárních žurnalistů i televiznímu a divadelnímu zákulisí a vše důmyslně koncentruje do kompaktního celku tak, že se nic nezdá přehnaným ani patetickým, pouze tak nějak povědomým, a tudíž předvídatelným.
Temperamentní Holubová v roli Vendulky nemá do televizní Jarmilky vlastně daleko – je spontánní, prostořeká, emotivní a výbušná – ale právě díky tomu si snadno získá své publikum. Na důmyslně koncipované scéně (Adam Pitra) přebíhá od auta k „Freudově pohovce“ (a zároveň posteli ve své ložnici), od divadelních spot lights v kladenském divadle k pultíku s mikrofonem v nahrávacím studiu, s pomocí kostymérky střídá kostýmy (Simona Rybáková) a vbíhá do předních řad publika, aby vyzvala své diváky k účasti ve hře. Hartlovi se podařilo vyplnit záměr vytvořit oslavu ženy „z běžného lidu“, která nikdy nic zvláštního nedokázala, ale přitom je ve všem svém snažení inspirující a sympatická.
Se svou hrdinkou Holubová na jevišti vpravdě souzní. Její výkon je civilní a tím přesvědčivější, stand-upově komediální i sarkasticky sžíravý. Herečka a „její“ publikum tvoří po celou dobu představení skvěle napojený celek. Téměř sto minut umělecky přesvědčivého, sugestivního výkonu publikum oceňuje i po mnoha reprízách vyprodaným sálem, ovacemi ve stoje a bouřlivým potleskem, který utichá, až když herečka poněkolikáté posílá nadšeným divákům polibky a mává jim na rozloučenou.
Holubová je fascinující a ryzí ve všech svých partech: jako zhrzená manželka, ustaraná, zrazená matka, i obdivovaná a uspěchaná herečka, která stěží stihne popadnout na Václaváku párek v rohlíku místo oběda i večeře. Bohatost jejího výrazového a hlasově modulačního rejstříku prokazuje, že je talentovou profesionálkou, která svou rolí žije. Také fyziognomicky působí ve svém partu autenticky.
Skvěle zvoleným „doplňkem“ jsou hlasy dalších herců a hereček pouštěné ze záznamu, jež představují Vendulce blízké osoby, dceru, producenta ad., v neposlední řadě však manžela Jaroslava, jemuž svůj podmanivý hlas zapůjčil jedinečný Jiří Bartoška.
Hlavním poselstvím s bystrostí a vtipem psané i režírované hry je myšlenka, že se v principu nikdy nemusíme nikým a ničím nechat srazit na kolena. Že můžeme bojovat anebo v boji ustoupit a nechat konat život. Protože ono to vždycky nějak dopadne; a když se nenecháme semlít, tak to dopadne prostě dobře.
Jelikož inscenaci tohoto druhu skutečně není co vytknout, dáváme za redakci nenudtese.cz 100% a vřele doporučujeme. Nejbližší repríza se koná 13. 7. na Letní scéně Vyšehrad.
Napsala: Martina Doležalová
