Nadčasovost shakespearovského tématu, alternativní přístup k fabuli a světu slova, pointovaná mrzkost lidské existence, která pozbývá smyslu, pakliže jí sami žádný nedáme – to vše nabízí nová premiéra Divadla Na zábradlí v režii Davida Jařaba.
Komorní prostředí Divadla Komedie poskytuje ideální prostor pro alternativní, inovativní a umělecky ryzí tvorbu Divadla Na zábradlí, které v těchto prostorách nalezlo dočasný azyl. Čerstvě uvedená premiéra hry Macbeth – Too Much Blood, jakkoli může být konceptuálně šokující pro milovníky shakespearovské klasiky, potvrzuje ryzí a umělecky mocné a sugestivní směřování tohoto souboru, jehož specifika a idiosynkrazie by těžko hledala konkurenci u jiných tuzemských souborů.
Inscenace vystavěná na půdorysu Shakespearova Macbetha se jak v rámci fabule, tak v rámci textu výrazně odkloňuje od původního díla a záměrně zjednodušuje květnatý sloh a styl mluvy i zápletek až do absurdně působícího, ale o to působivějšího ladění, v němž jsou bořena okřídlená souvětí anglického barda a zůstávají jen základní pilíře a cihly, které tvoří zánovní, ve své slovesné prostotě úderný celek. Z jeviště zaznívají strohé věty v angličtině (doprovázené překladovými titulky do češtiny nad oponou), v nichž každé slovo opravdu nese význam, v nichž je důraz kladen na intonaci a hlasovou tonalitu, s níž herci bravurně pracují.
V jednoduchosti je krása: a ve světě přebujelosti slov a frází, kterými nás dnes a denně ubíjejí sociální sítě a nevyžádané statuty, jež se na nás valí a v nichž je patrné sémantické pokulhávání, to platí dvojnásob. A volba angličtiny jakožto univerzálního dorozumívacího kódu dnešního světa, v němž je tento jazyk v roli lingua franca, byla trefná a efektivní.
Je pravdou, že představení předpokládá bazální diváckou znalost tohoto velkého shakespearovského tématu a základní dějové linie původní tragédie, protože bez ní se mohou shakespearovští elévové v ději ztrácet nebo se ochuzovat o důvtip intertextuality a obrazových aluzí, s nimiž si Jařab pohrává. Nicméně o to více si jej vychutnají ti, kteří výchozí drama znají.
Toto postmoderní, synkretické, perspektivně pluralitní zpracování, které silně odkazuje k novomilenismu, je vpravdě pohlcující a obrozující, byť by se daly některé jednotlivosti tvůrcům vytknout – například: je opravdu nutné z Macbetha udělat nejen impotentního vladaře, který není schopen obšťastnit svou ženu a zplodit s ní dítě, ale navíc homosexuála? Ano, je to sice zajímavý odkaz k Shakespearu samotnému, u kterého dodnes není zcela jasná jeho sexuální orientace a literární historici si marně lámou hlavu nad „správným výkladem“ jeho Sonetů, ale, jak se říká, too much is too much…
Každopádně, odhlédneme-li od této drobnosti, nelze inscenaci hodnotit jinak než kladně, a to v ohledu jak na zpracování, tak „přeměnu“ textu, dějovou selektivitu, herecké obsazení, nápaditost a výmluvnost scény i uměleckou přesvědčivost a profesionalitu hereckých výkonů.
Základní linie příběhu zůstává zachována, stejně tak jako ústřední postavy. Nicméně čarodějnice předpovídající Macbethův vzestup a pád se v Jařabově koncepci mění na dva nevyzpytatelné, fascinující muže (v podání Petra Čtvrtníčka a Petra Jeništy) s vizáží nedbalých starců, kteří vzhledem (dlouhými šedivými vlasy a vousy a obnošenými obleky, které si – zdá se – jako správní „Blues Brothers“ nikdy nečistí a nemění) upomínají na legendární Plastiky a svou mluvou a úvahami na moderní guru-leadery, popřípadě vizionáře a kouzelníky. V dnešním světě totiž nepotřebujeme čarodějnice, které vaří své lektvary v tajemném kotli; stačí nám kdokoli, kdo „tak trochu jinak vystupuje“, abychom uvěřili v jeho zvláštní, třeba i prorocké schopnosti – natož, když použije několikrát za sebou slovo „magic“ – na to už se přece dá slyšet! Oba chlapíci jsou navíc sympatičtí, hrají na banjo a svým lakonickým vyjadřováním a fatalisticko-nihilistickým přístupem k věcem si snadno získají pozornost.
Inscenace oscilující na hraně absurdního dramatu nabízí a otevírá mnoho otázek filozofických, ať už jde o lidskou existenci a směřování jako takové, tak o zdánlivé jednotlivosti typu: nakolik jsme ve světě vytváření si vlastní tváře skrze Instagram(y) a Facebook(y) ochotni a schopni přiznat sami sobě a okolí svou skutečnou identitu, své boly a trápení, a nakolik je dusíme v sobě a přebíjíme ostentativními pózami a foto-figurami jako Lady Macbeth se svým mužem, kteří v soukromí absolutně a vůbec nefungují, ale před zraky ostatních se stylizují do milujícího, dokonalého a funkčního páru. A tak ve světě paranoidního pocitu neustálého sledování druhými, kterým se paradoxně sami a dobrovolně obklopujeme, Lady Macbeth svou tenkou, ladnou paží rádoby nedbale a samozřejmě objímá svého muže, jeho ruka spočívá na jejím koleni, zdánlivě vše se jeví v pořádku a krásné a čisté: elegance, grácie, šarm… přesvědčivost sama – jen vyfotit: „Straight the pose!“
A protože právě tam, kde nemůže být uspokojena přirozená touha po štěstí, nastupuje zástupná touha po moci, která by překryla vlastní traumata a nejistoty, frustrovaná, neukojená Lady Macbeth, toužící po sexu se svým mužem a po dítěti, které bez aktivity svého manžela jednoduše nemůže mít, vypouští ze rtů větu predestinující další vývoj: „Fuck me or kill him!“ a kolo osudu se rozbíhá…
Nenaplněnost partnerského vztahu a absence dětí manželů Macbethových ostře kontrastuje s rodinným štěstím Macduffových – a tak, když už je král Duncan mrtev a Macbeth je novým „šéfem“, když už je zavražděn nejlepší přítel Banco (v Jařabově inscenaci navíc pojímaný jako idol Macbethových tužeb), je načase sprovodit ze světa i Lady Macduff a její potomky.
Emotivní, hloubavý rozměr celé inscenace, který je záměrně bagatelizován groteskním způsobem mluvy herců, jež využívá namísto blankversu strohých vět pronášených s výmluvnou intonací a prodlouženou délkou slabik, je umocněn specifickými pohyby herců na jevišti, které se v důležitých momentech zpomalují. Slow motion upomínající na tvorbu fotografa Eadwearda Muybridge je nejvýraznější ve chvílích, kdy jsou z jevišti odtahovány mrtvá těla. Jsou to momenty, kdy se ústřední postavy noří do hlubin povrchnosti vlastní intimity, vzájemného nepochopení, frustrace a nepřiznané viny nad páchaným násilím. Vládnoucí pár směřuje nezadržitelně k autodestrukci a šílenství a děje se tak především kvůli neschopnosti naplnit vzájemný vztah.
A protože zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Lady Macbeth si sama podřezává hrdlo, pološílená, frustrovaná, ve chvíli, kdy je Macbeth konečně připraven místo destruktivního vraždění, které od výbojných válek rozšířil do osobního života, aby se vyhnul konstrukci, tvorbě, plození, jejich vztah naplnit přirozenou potřebou sexuálního ukojení.
Explicitní nahota manželů Macbethových, na jevišti několikrát významně opakovaná, kontrastuje s neschopností obnažit vlastní emoce. Usilujeme o moc a slávu a peníze, zlaté cihly u nohou, ale přitom tušíme, že pravé naplnění a seberealizace vězí jinde…
Podtitulem inscenace je zvolání „Make Macbeth great again!“ narážející na předvolební motto Donalda Trumpa. Jařab se netajil záměrem odkázat inscenaci k aktuálnímu společensko-politickému kontextu. Reflektuje podprahově tendence k patriarchálnímu pojetí společnosti, k navracení žen do jejich submisivních rolí i k šovinistickému rozměru mužství, který přebíjí možnou metaforickou impotenci sociopatickým jednáním.
U Jařaba se birnamský les nepohne. Pohne se Macbeth sám, jeho poslední zbytky lidství, pozůstatky ryzosti, která si na nic nehraje. Malcolm a Macduff nezahájí útok. Zahájí a provede ho Macbeth sám, svou rukou dokoná, obklopen stíny minulosti, duchy mrtvých, s vědomým prozřením, že po tom všem je konec tak „ubohý“. Iluze ustoupila skutečnosti. A opravdovost je neunesitelná… jak předpověděli tajemní muži, krev teče vzhůru, vše lítá nahoru, vše se obrací… jevištěm létají červené a bílé okvětní lístky a všechno relativní je najednou tak zřejmé… nad mrtvými těly nikdo nemusí prohlásit: „Dokonáno jest!“, stačí jen výmluvné: „Co dodat?!“
Inscenace je prodchnuta hudbou Jakuba Kudláče, který do bluegrassových tónů a teskných melodií původních amerických gospelů vnáší i temnější variace těchto stylů. Slova písní často vycházejí z původních Shakespearových textů.
Autorkou kostýmů, které odkazují k současné civilnosti, ale nesou i prvky „klanové kultury“, je Sylva Zimula Hanáková. Odvedla skvělou práci.
Scénografii s typicky britskými tapetami navrhl režisér sám, jak u něj bývá zvykem. Opírá se o energii materiálů, variaci kůže, která na pozadí jeviště vytváří ornament, jenž lze vnímat buď jako profily dvou sobě do očí hledících osob, nebo jako konturu stromu (odkaz na birnamský les, dějiště finálních scén z původní tragédie), a ostře červené linoleum, které dotváří efekt krveprolití a zároveň upozorňuje na vášeň, která fatálně absentuje ve vztahu Macbethových. Specifická estetika scény se dále opírá o kulisu manželského lože, prázdného, chladného, a dvě lavičky v popředí jeviště, které dávají dojem jak přijímací místnosti v paláci, tak sauny, kde se rozebírají nejnovější drby.
Herecké výkony Anežky Kubátové a Miloslava Königa v ústředních partech jsou veskrze profesionální a přesvědčivé. Nabízejí mocnou expresi i hloubku. Jařab byl úspěšný i ve volbě ostatních protagonistů, jmenovitě Ivana Luptáka v roli Rosse a Jiřího Černého v roli Banca.
První repríza inscenace proběhne v úterý 11. dubna a redakce nenudtese.cz vám ji vřele doporučuje ke zhlédnutí.
Napsala: Martina Doležalová
