Národní divadlo v Praze uvítalo v minulých dnech na svých prknech baletní inscenaci vytvořenou Petrem Zuskou (původně pro ND v Brně) – Chvění. Redakce nenudtese.cz pro vás recenzuje II. premiéru.
Nedějový, ale o to více filozofický, symbolický a psychologizující balet v choreografii a režii uměleckého šéfa Baletu Národního divadla v Praze – Petra Zusky – je inscenací, která nemá za úkol ohromit náročnou výpravou, ale proniknout do hlubin divákovy duše a spojit se s ní. Je to balet intuice a srdce, jak bývá v intencích Zuskovy tvorby příznačné.
Výmluvná choreografie zapojující posunčinu a moderní baletní jazyk, formující tanečníky v inovativních, dynamicky se měnících obrazcích a uskupeních, důmyslná, poutavá scéna a excelentní taneční výkony dodávají tomuto baletu jedinečný, nezapomenutelný a nezaměnitelný ráz.
Zuska věnoval obě pražské premiéry svým učitelům, významným choreografům, Pavlu Šmokovi, Jiřímu Kyliánovi a Liboru Vaculíkovi. Láska, respekt a vděčnost prostupují celou inscenací a akcentují význam pokory jedince vůči jednotě lidstva a převyšujícího aspektu předurčenosti a osudovosti.
Název baletu pochází ze stejnojmenného hudebního alba Jiřího Pavlici a Hradišťanu, jehož skladby využil Zuska pro hudební doprovod v druhé části baletu. Ústřední leitmotiv inscenace vychází z veršů Holanovy básně Poslední: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. (…) List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já…“
S porozuměním, láskyplností a smířlivým přijetím plynutí života nahlíží Zuska na lidské snažení a směřování a spolu s básníkem se ptá: „Ale co já?“ … Děláme v životě to, co bychom měli? Jsme na správné cestě? Co je vlastně jejím cílem? Kde začíná a končí poznání?
Cesta, láska, smrt – všechny tři zásadní pilíře našich životů se objevují v tomto baletu, aby rozvíjely témata potkávání a míjení se, přicházení a odcházení, pádu a vzestupu, konce a zrodu. Nekonečná cykličnost zastřešující pojetí celého díla koresponduje s odvíjením lidské existence a způsob pojetí této duchovní taneční výpovědi upřednostňuje ryzí upřímnost před pompézním, přeintelektualizovaným, povýšeneckým náhledem.
Všichni jsme jedním, součástí jedné velké duše, a přitom si neseme své individuální osudy – ale když se na ně podíváme z výšky, když pochopíme nekonečno, které řídí všechno dění, pochopíme, že co se děje druhému, děje se i nám… všichni prožíváme totéž… všichni se chvějeme zkušeností, bolestí, trápením i radostí… jen snad v jiný čas, na jiném místě.
První část večera, k níž Zuska jako hudební doprovod zvolil 3. symfonii polského hudebního skladatele Henryka Góreckého, je prostoupena svíravým smutkem a melancholií. Mysticky vyznívající, závažný podtón nesoucí hudba, kterou skladatel věnoval obětem války, je rozhovorem mezi Kristem a jeho matkou Marií.
V rámci intertextuality se Zuska odkazuje k příběhu Matky Marie a jejího syna Ježíše, ale v širším záběru pojednává o lyrickém soužití „ženy a muže“, milenců či jinak spřízněných polaritních bytostí, kterým je dáno se střetávat a míjet. Ona a on vystupují z anonymního davu, který nepoznán prochází životem do zapomnění: jednotlivci této blíže nevymezené skupiny se objevují na schodišti v zadní části jeviště, aby na dalším – umístěném v popředí scény – zapadli do orchestřiště, nepoznaní, bezprizorní, bezpohlavní. Ona a on vystávají v epicentru scény, aby upozornili na skutečnost, že žádný příběh není malicherný a mrzký, že všechno má svůj význam…
Ona a on jakoby se loučili s pocitem, že se znovu potkají, ale ten okamžik, kdy se musí oddálit, je pro ně bolestně sžíravým. Snad on odchází do války nebo jinam, kam jej ona nemůže následovat. Snad ho čeká poslání, které spolu nemohou sdílet. Chvění těla i duše i mysli v rozpolcenosti loučení je úchvatně vyjádřeno explicitní choreografií, která je postavena na dokonalé partnerské souhře tanečníků, jejich herecké expresivitě a zanícenosti umělecké interpretace.
Někdy nás chvění ochromí, paralyzuje v letargickém, otupělém, mimoděčném pohybu, jindy posune vpřed. Tak či onak, vychází z našich niterných pohnutek, očekávání, blížení, jedinečných prožitků. Chvění je neustálé a neutuchající a pojí se s ním přerody. Každý konec je začátkem. A tak tklivý smutek první části baletu střídá ve druhé části živočišná radost podpořená vzrušující, mocnou hudbou Jiřího Pavlici čerpající z moravského folkloru, altajské lidové kultury, staroslověnských textů a poezie vynikajících básníků Jana Skácela, Vladimíra Holana a Jiřího Brabce.
Chvění rozhýbe celým naším vědomím a uvědomujeme si, že na otázku „Ale co já?“ známe odpověď. Možná ne zrovna teď, možná nám potrvá, než ji dostihneme, než ji pochopíme, ale každý máme své směřování… Poselství z druhé části baletu je zřejmé: nebát se zachvět, nebát se otřást a setřást, co už nám nepřináší nic dobrého, co nás drží v temnotě a vzdaluje od možnosti nového zrodu. Každý konec přináší nový, svěží začátek, který je hravý a švitořivý jako mláďata na jaře a plný neotřelosti a vzrušení.
Na scéně se objevují rozpustilé dívky s bohatými ohony vlasů (symbol ženské síly a vitality), jejichž pohyby evokují ptačí dovádění, které vnášejí do inscenace humornou nadsázku. Tanec mužských sólistů zase upomíná na šamanské rituální tance, což navozuje atmosféru primární živelnosti a živočišnosti, sepjetí s kořeny a animálním pudem sebezáchovy, bazickým instinktem přežití.
Závěrečný předěl dává opět prostor sólovému páru, choreografie nabývá na emotivnosti a cyklus uzavírá svůj další letokruh a směřuje k finálnímu smíření a porozumění odcházení – totiž smrti. Hudební doprovod se navrací ke Góreckého pochmurné, působivé skladbě. Z nápaditě využívaných rekvizit – cestovních kufrů – se stávají opuštěné hroby, které upomínají na spirálu historických milníků, jenž za sebou nechávají poušť, např. odsuny a migrace, které se v aktuálním politicko-společenském dění stávají opět varovným tématem.
Mimořádnou hodnotu představení dodává nápaditá scéna (Jan Dušek), jejímž středem se táhne křivolaká, ostře bílá čára, jako předěl dvou světů, jako memento upozorňující na skutečnost, že všechno má svůj rub a líc, dvě strany. Schodiště v pozadí a popředí scény, po němž obrazně „stékají“ příchozí a odchozí postavy, má své plné funkční i symbolické využití, propojuje paralelní světy minulosti a přítomnosti a přítomnosti a budoucnosti. Teď a tady se stává stejně relativním jako plynutí času samé.
Atmosféru plnou náznaků a tajů umocňuje i vynikající světelný design stálého spolupracovníka Jiřího Kyliána – Keese Tjebbese.
Nikola Márová a Giovanni Rotolo jsou v partech sólového páru mimořádní, působí sladěně, přirozeně, tančí vyzrále a technicky precizně a nabízí přesvědčivý umělecký dojem.
Závěrečný katarzní zážitek, k němuž dílo doplyne, prokazuje, že Petr Zuska právem patří mezi naše nejlepší choreografy a jeho renomé je zasloužené, neboť není jen profesionálním, originálním, kvalitním autorem, ale též člověkem, jehož tvorba vychází z hloubky duše, je perceptivní a upřímná a čerpá ze širokého zázemí kulturní, umělecké i osobnostní zkušenosti.
Napsala: Martina Doležalová
