Louskáček v pražském Divadle Hybernia otevírá dveře do světa pohádek malým i velkým

Málokterý divadelní nadšenec si dokáže odepřít kouzelnou vánoční atmosféru baletu Louskáček, který patří mezi stálice klasického repertoáru světových baletních souborů a bývá zařazován v době adventní až tříkrálové.

Od své premiéry v roce 1892 prošel tento slavný titul mnohými změnami v pojetí dramaturgickém i choreografickém, ale jeho obliba u dětí i dospělých neustále vzrůstá. V pražském Národním divadle sklízela velký úspěch adaptace v choreografii Youriho Vámose a aktuálně je uváděna inovace z dílny Petra Zusky, Louskáček a Myšák Plyšák.

Příznivce původní verze legendárního baletu může oslovit právě aktuálně uváděné zpracování v Divadle Hybernia, které se choreograficky váže k odkazu Mariuse Petipy, za hudební doprovod volí původní hudbu P. I. Čajkovského (i když proškrtanou na nejslavnější party) a dějově vychází z klasického pojetí, jež si zvolil Marius Petipa ve spolupráci se Lvem Ivanovičem Ivanovem pro vůbec první balet Louskáček (premiéra 18. prosince 1892 v Petrohradě), totiž fantaskní povídky Louskáček a myší král, kterou v roce 1816 publikoval představitel německého romantismu E. T. A. Hoffmann, respektive její literární adaptace, dějově méně zatížené, kterou v roce 1844 vytvořil slavný Alexandr Dumas.

Příběh se na jevišti otevírá blaženou domácí pohodou měšťanské rodiny o Štědrém večeru, kdy rodina malé Kláry, která tolik touží po Louskáčkovi (hračce v podobě chlapce, která zároveň louská ořechy), a jejího bratra Fritze vítá na návštěvě své známé s dětmi, kteří natěšeně očekávají, jaké dárky jim byly pro sváteční noc nachystány, a s radostí je rozbalují. Všechny hračky jsou ztvárněny tanečně, takže se na scéně objevuje Kolombína jako loutka, Maur i šest roztomile tančících Panenek.

Největší radost z dárků mají právě Fritz, který dostal dřevěný meč, a Klárka, které byl opravdu nadělen Louskáček. Přestože se děti před spaním trochu hašteří a Fritz Klárku škádlí tím, že svým mečem ohrožuje jejího Louskáčka, uléhají nakonec ke klidnému spánku, Klárka se svou milou hračkou v objetí. Kouzelná štědrovečerní noc v Klárčiném snu rozevře svou magickou náruč a přemění hračku ve skutečného prince, který po lítém boji s Myším Králem, nad nímž i díky pomoci svých vojáků princ zvítězí, vyzve dívku k návštěvě své pohádkové říše.

Tou Klárka se svým ochráncem, princem Louskáčkem, putuje, poznává její čarokrásná zákoutí, jimž dominuje třpytivá sněhová říše, a stává se dospělou dámou, milovanou princovou družkou, jíž ve sněhovém království své nejvyšší umění předvádějí jak Sněhové vločky, tak Motýli, ale třeba i půvabné Číňanky. V plejádě tanečních čísel neschází samozřejmě španělský tanec, egyptský orientální tanec, neoklasická, skotačivá giga či tradiční ruský folklórní tanec, v němž vystupují čtyři tanečnice odstupňované od roztomilé nejmenší holčičky až po dospělou ženu.

Klasicky orientovaný milovník baletu ocení způsob, jakým Veronika Iblová a Jiří Pokorný (choreografie) navázali na Petipův odkaz skrze neoklasický pohybový slovník. I když jsou některé pasáže poněkud okleštěné, pod vánočním stromem i ve snové sněhové říši se odvíjí příjemné defilé tanečních kusů, jejichž škála je variabilní a pestrá. V choreografii neschází tradiční pas de deux a sóla dospělé Klárky a prince Louskáčka, jež zdařile odtančili Rosa Maria Pace (přední sólistka Bohemia Baletu Praha) a Leonardo Velletri (první sólista Baletu Florencie).

Za zmínku stojí zejména výkon nadějné hvězdičky Nicole Kašíkové v roli malé Klárky, která vykazuje talent nejen herecký, ale i taneční. Na jevišti působí velmi autenticky a přirozeně.

Josef Jelínek vytvořil půvabné, důmyslné kostýmy, které korespondují s kouzly pohádkové říše, ladí oku i duši a přirozeně dokreslují atmosféru Vánoc v období druhé půle 19. století.

Jak již bylo naznačeno, dějově i tanečně je balet notně proškrtaný, chybí zde mnohé prvky z Petipovy choreografie, některé pasáže byly zkráceny, jiné pozměněny, ale tato skutečnost by nemusela být tak výrazná a pro laického diváka natolik zřejmá, (a pro dětského diváka by dokonce mohla být příznivá, jelikož se tak stává tento slavný baletní titul dětem přístupnějším), kdyby na ni neustále neupozorňoval neumně střihaný a zvukově nevyvážený reprodukovaný hudební doprovod, který tvoří nejslabší stránku tohoto zpracování.

V režii Gustava Skály a scénografii Michala Horáčka balet zůstává v korespondenci s původním Petipovým záměrem koncipován jako féerie, tedy scénická montáž neboli hudebně taneční pásmo, kde se střídá tanec a pantomimické sekvence (i když akrobatické prvky poněkud schází), fabule je jednoduchá, ale o to důležitější je efekt výsledné velkolepé podívané, která si za úkol klade upozornit – i v povánočním čase – na to nejpodstatnější, totiž mezilidské vztahy.

Chcete-li nasát zábavnou a svátečně laděnou atmosféru tohoto představení, máte možnost ještě 18. ledna od 19:30 v Divadle Hybernia.

 

 

Podělte se s přáteli: