Pražský komorní balet představil nový komponovaný večer nazvaný – dle ústřední choreografie uvedené v závěru večera – Mysterium času. Tři různé pohledy na fenomén času tří různých autorů se vzájemně konfrontují na scéně pražského Divadla na Vinohradech.
Ondřej Vinklát, Marek Svobodník a Hana Polanská Turečková: to jsou jména choreografů, kteří zpracovali téma času na hudbu výlučně českých skladatelů. Vznikla tak tři originální díla, která lze spíše než jako moderní balet vnímat jako scénické divadlo a která osloví svou expresivitou a provedením.
Inspirací pro nejnovější choreografii prvního sólisty Baletu pražského Národního divadla, Ondřeje Vinkláta, nazvanou Teď², se stala prchavost, pomíjivost dění a touha naučit se žít plností okamžiku, ve východních filozofiích pojímaná jako „tady a teď“. Duet muže a ženy osciluje na rovině prolínání mužského a ženského dualismu, prvků božských, tvořivých, pránických i přírodních, které se protínají a zároveň oddalují, neboť vše má svůj protiklad, ale v každém protikladu je zároveň zrcadlení principu sebe sama. Nemůžeme tedy sebe poznat lépe nežli skrze nastavené zrcadlo, tedy očima protějšku, skrze interakci s ním, skrze naše jednání a činy, které tvoří základ pro budoucnost. S tímto základním pilířem a s myšlenkou britského komika Davida Mitchella „Žít znamená být vnímán“ si Vinklát choreograficky pohrává.
Přestože scéna (Valentina Hejdová) s polo-transparentním zrcadlem, které oběma tanečníkům (Jitka Tůmová, Patrik Čermák) umožňuje projektovat se vizuálně jeden do druhého je velmi důmyslná a dokonale kopíruje záměr choreografa, i hudební doprovod byl vhodně zkomponován (speciálně pro tento balet) mladým, nadějným skladatelem Markem Pavlíčkem, schází v tomto kusu cosi nepatrného v tanečním dění, ve výrazu pohybu a tanečním rozvržení, co by šlo ještě plněji rozehrát do klimaxu, jenž by divákem zacloumal a byl by vpravdě k zamyšlení nutícím.
Marek Svobodník si pro novou premiéru PKB připravil taneční grotesku na motivy proslulé básně Edgara Allana Poea – Havran – s důvtipným názvem Chvilka POEzie. Jak u tohoto choreografa bývá zvykem, vsadil i tentokrát na humor – černý humor. Baletu předchází doprovodný film natočený v petřínských sadech pod Strahovským klášterem, ve kterém tři vrány se skvěle navrženými smokingy, které přilnavě symbolizují havraní šat a pohyby, a výmluvným make-upem (který navrhl sólista ND Mathias Deneux) sužují a znepokojují mysl vypravěče, který předčítá báseň Havran v českém, ne zrovna nejlepším překladu (Miroslav Macek) – asi by bývalo bylo lepší přidržet se tradičního, vůči originálu loajálnějšího překladu Vítězslava Nezvala.
Následný dvacetiminutový balet je více méně groteskním škádlením spisovatele Poea (kterého reprezentuje význačný český tanečník a choreograf Igor Vejsada, jenž mj. u všech třech choreografií večera zaštítil choreografickou asistenci) se třemi havrany, kteří pronikají do ticha a pustoty spisovatele pokoje (kde bdí básník sám, se svým červeným jojem na ukazováčku, s nímž si pohrává jako s připomínkou regresivity dění v našich životech, kdy se stále vracíme do stejného okamžiku, vždy jen na jiné spirále existence, než se nám podaří vyřešit si nevyřešené), aby obrátili jeho pasivitu rubem v líc a přivedli mu ze záhrobí Lenoru k rozloučení, jehož mu nebylo původně dopřáno. Havrani ve Svobodníkově pojetí tak potažmo uzavírají to, co Poe nechal ve své proslulé trýznivě, neodbytně strašidelné básni neuzavřené.
Taneční koncept Svobodníkův si klade za úkol jak pobavit, tak zamrazit – možná trochu nesnadná kombinace v případě aluze na literární dílo tak notoricky vštípené a husí kůži nahánějící… Groteskní momenty, kupříkladu symbolická preparace spisovatelových vnitřností prováděná jedním z havranů či přivedení mrtvé Lenory na jeviště a její vlasy i šaty vlající v proudu vzduchu, který rozhání velký ventilátor, jaký se používá při natáčení hudebních videí amerických populárních pěveckých hvězdiček typu Britney Spears, se v tomto baletu prolínají s prvky hororovými, jež odkazují k Hitchcockovým Ptákům či Burtonově Mrtvé nevěstě. Jako zkouška intertextových znalostí diváků je toto představení zajímavým počinem, ale v rámci celkového vyznění se nelze vyhnout zamyšlení, zda nešlo některé momenty pojmout přece jen hloubavěji a důkladněji.
Marek Svobodník do své choreografie vložil i jistou dávkou poezie, kterou podpořil volbou hudby, jež padla na Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma. Ježkova skladba Svítá (v pěvecké interpretaci Voskovce a Wericha) podkresluje úspěšně vyznění závěru vystoupení a dodává silný sugestivní nádech.
Igor Vejsada se své role jako tradičně ujal s úctu a nasazením sobě vlastním; škoda snad, že mu nebyl dopřán větší prostor taneční; všechno to pobíhání a hopsání šlo jistě choreograficky pojmout i jinak. Každopádně, více než o balet jde opravdu o taneční divadlo.
Kostýmy (Pavel Knolle) i scéna (Petr Siedlaczek) využívající koncipování prostoru skrze trojí dveře, jež lze jedním pohybem rozhrnout, si zaslouží uznání stejně vysoké jako světelný design (Karel „Karlos“ Šimek).
Večer uzavřela choreografie z tvůrčí dílny renomované choreografky Hany Polanské Turečkové, kde vznikala v průběhu sedmi měsíců intenzivní práce. A že se toto úsilí vyplatilo!
Hloubka, autenticita a katarzní vyznění představení s názvem Mysterium času, jeho postupná gradace od plynutí a zběsilosti času vedoucí k osvobozujícímu, smířlivému klimaxu nového zrození činí z tohoto moderního baletu dílo nezapomenutelné a navýsost progresivní.
Rytmičnost a dynamičnost choreografie, přilnavě podtržená vystupňováním hustoty doprovodné orchestrální skladby, i explicitní cykličnost tanečních prvků odkazují reflexivně na spirálovité dění našeho světa, které směřuje od zrodu k zániku a přeměně energie k dalšímu zrodu. Autorka tohoto tanečně inscenačního představení vnímá časoprostor jako neustálou posloupnost událostí v dějinách i přírodním dění. Každý detail choreografie je intencionální, důmyslně promyšlený a vyhnaný k estetické i kognitivní dokonalosti.
Preludium, v němž dvě ženské postavy prezentují starověké sfingy, jež měly za úkol zpodobňovat moc a velikost v průběhu času zapomenutou a hynoucí, otevírá pomyslné dveře do chrámu času, kde se v repeticích minimalistických a přece expresivních pohybů odvíjejí hodina po hodině v dokonalém tvaru kruhu, který se navíjí a nabaluje – s každou další repeticí jako by nastalo další odbíjení, jakoby znovu odzvonilo, jakoby zazněla věta „the leaden circles dissolved in the air“ (Virginia Woolf, Mrs Dalloway).
Čím urgentněji se pohyby tanečníků začínají množit, čím dynamičtější se stává hýření na scéně, tím více se v diváku probouzí pocity čehosi dávno zapomenutého, jakéhosi archetypálního určení, jasnozřivosti, která pojímá čas jako výlučně relativní veličinu – v principu neexistující.
Vpravdě nadčasová choreografie vytvořená na stejnojmennou skladbu Miloslava Kabeláče Mysterium času rozvíjí práci sedmi tanečníků přes filozofické, psychoanalytické a historické milníky až k fyzikálním procesům a jevům. Publikum znalejší exaktních věd může shledat podobnost choreografických uskupení s Bose-Einsteinovými kondensáty, které se opírají o zákon kvantové fyziky. Choreografie precizním způsobem využívá práci těl v prostoru, čímž koresponduje s výrazným, osobitým rytmem skladby a geometricky pojatými kostýmy (scéna a kostýmy: Vladimír Houdek).
Očistný, smířlivý, nadějný závěr, v němž se čas vysvléká do své nahé podstaty, primárního počátku, který vždy míří kupředu i zpět, do světla, je dokonalou tečkou za excelentní choreografií s výmluvným vzkazem.
Nová premiéra PKB přinášející balety tří autorů, která umožnila spojit některé výrazné prvky postmoderní filozofie a myšlenkového proudu New Age, který se opírá o východní nauky a učení, je jistě představením, které by nemělo uniknout pozornosti vnímavého diváka.
Napsala: Martina Doležalová
