Před devíti lety jsem se ocitla na výstavě Mezi dnem a nocí v pražské galerii Chodovská tvrz. Překvapeně jsem si tehdy a tam uvědomila nejen, že znám jméno vystavující autorky, Jitky Kůsové, výtvarné umělkyně, která pochází ze stejného města jako já, ale především, že její tvorba je opravdu sugestivní, umělecky přesvědčivá, hluboká, nic nepředstírající.
O Jitčiných uměleckých kvalitách svědčí i záznamy v Oxfordské encyklopedii, Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců či v encyklopedii Kdo je kdo.
S Jitkou jsme se setkaly za účelem tohoto rozhovoru v jejím ateliéru v Klášterci nad Ohří, kde voněl terpentýn a barvy, jelikož při našem povídání tvořila akorát speciální edici PF grafik pro rok 2020. I já si jednu odnesla – a k tomu několik po bylinkách vonících dárečků z Jitčiny kosmetické dílny…
V tvé tvorbě je od samého počátku patrné okouzlení lidským tělem. Díváš se na lidi jako na artefakty?
Svým způsobem (úsměv). Každý člověk je jedinečný a mě baví sledovat a vnímat lidské přemýšlení i prožívání a to, jak se zračí v gestech a v mimice. Je pro mě zásadní opravdové, obnažené prožívání. Záměrně zobrazuji lidi jako akty, těla bez šatů, abych tak předešla jejich zařazování v čase, do chronicky známých rolí. Mnohdy z toho samého důvodu vynechávám i vlasy. Na rozdíl od plastických chirurgů, kteří berou tváři a tělu skutečný, niterný výraz, se snažím o vyzdvižení krásy nitra, která vzniká na základě prožité zkušenosti. Vidím v současné době kult sterilně vyhlížejících úspěšných lidí, kteří se učí, jak nedat své prožitky najevo. Přitom je to to jediné, co je jenom naše a čím se každý od druhého odlišujeme. Mé obrazy jsou záznamy člověka v nezvyklých pohledech, které odrážejí niterný stav mysli.
Tvá oblíbená tematika je tedy člověk jako prožívající bytost… ještě něco?
Ráda se nechávám inspirovat taky biblickými příběhy, které se snažím zbavit patosu a nadpozemskosti. Moje babička mě k náboženství vedla, ale já jsem se v tom nijak nespatřovala. Až jsem si došla k tomu, že vlastně i tyhle biblické příběhy byly vytvořeny lidmi. Hodně mě v tomto ohledu pozitivně ovlivnila kniha Muž, který se stal bohem a příběh o Salome. Já zkrátka přemýšlím nad tím, co k čemu koho vedlo, proč to tak bylo. Je mi také blízká tematika ženská emancipace. Je to mé silné osobní téma. Jsem žena, která si dala za cíl být stejně dobrá jako muži. Dokázat to, co oni. Především ve vlastní sochařské tvorbě. Ona je sochařka, která pracuje s kamenem, často mužům docela trnem v oku. Podceňují ji, myslí si, že bude potřebovat dělníky pro pomoc s materiálem. Já si všechno od píky dělám sama. Všechno tahám sama. Ale těžko se zapomíná, jak mě už u zkoušek na vysokou zrazoval jeden pan profesor od mé volby s tím, že jsem přece taková malá, drobná žena… téma neustálého boje o emancipaci citů i postavení žen, přiznání si vlastních slabostí apod., to mě silně oslovuje.
Je mi známo, že ses hlásila na UMPRUM do Prahy na sochařství, a přestože jsi talentové zkoušky složila, na školu jsi nebyla přijata. Jak je to možné?
No, tehdy byla jiná doba. To jsme ještě v komunismu. U zkoušek se dělával politický pohovor. A ten pan profesor, který vytvářel Gottwaldy apod., se mě tehdy zeptal, jaká je na severu atmosféra. A já mu odpověděla, že mě to nezajímá (smích). Když mě pak odváděl od pohovoru zpátky do ateliéru, doporučil mi, abych se příští rok hlásila raději někam jinam.
V tomhle ohledu to má moje generace možná snazší…
To nepochybně, protože tehdy, kdo neměl vysokou, nemohl vystavovat v Unii výtvarných umění a nemohl mít vlastní výstavu. Aby tě přijali do Unie, musela bys prokázat deset let výtvarné činnosti, abys mohla fungovat na volné noze. Takže já mohla vystavovat až po 89. Brzy po revoluci jsem začala prodávat v Díle, které pak zrušili, a omezení skončila.
Mrzí tě tedy, že se školou to nedopadlo?
Ano, někdy ano… třeba mi kvůli tomu trvalo dostat se ke kameni – jako nestudovaná jsi k takovému ušlechtilému materiálu prakticky neměla šanci se dostat. Některá výběrová řízení požadují diplom, lejstro, které údajně prokazuje tvou umnost. A dodělat si školu takového typu distančně nelze, to je denní studium na šest let, neustále nějaké dílny, to není stejné, jako když si někdo dálkově dodělává třeba ve čtyřiceti novinařinu. Dneska si říkám, že jsem se měla přihlásit znovu a jít na sochařinu přes design, jako to dělali jiní. Design byl tehdy takovou popelkou, moc lidí se na něj nehlásilo, přitom design potažmo umožňuje práci se vším možným… Na druhé straně je zase fakt, že tím, že jsem nedostala naservírované ty filozofické a jiné teoretické informace na stříbrném tácu, došla jsem si k nim sama, vlastní pílí a sebevzděláváním, a vyhnula se určitému epigonství, které by mi jinak pedagogové jistě vštípili při teorii umění a interpretaci uměleckých děl. Asi mi to samostudium trvalo déle, ale nemusím ze sebe setřásat žádné epigonství. Já nejsem ničí žák, netvořím napodobeniny děl svého učitele. Jdu si svou cestou. Velký základ a nadšení pro sochu jsem však získala na škole (pozn. redakce: Střední uměleckoprůmyslová škola keramická a sklářská v Karlových Varech) při hodinách modelování od akademického sochaře Miroslava Strnada.
Pojďme se podívat na genezi tvých děl. Dokázala bys popsat nějaké zásadní pilíře, na nichž vznikají?
Malba je pro mě hodně instinktivní. V malbě začínám od barevných fleků a ploch, velmi ráda mám červenou a žlutou, a pak se dívám na plátno a vyhodnocuji, co tam vidím a jestli to stojí za to, abych to vytáhla na povrch. Pracuji se strukturami v expresivní barevnosti tak, že teprve mezi nimi zlehka od nejtenčích linek začnu rozeznávat gesto, tvář.
To mi připomíná Boudníkův explosionalismus…
Ano, ten je mi blízký. Už od dětství jsem sledovala, jak sluneční světlo prochází přes naše strakaté záclony a zkoumala jsem, co tam vzniká, co se tam objevuje. V sochařské tvorbě přistupuji k tvorbě klasičtěji. Je to dané závazkem vůči materiálu. Pískovec, jako pozůstatek moří, mi přeneseně dává sílu i prostor. Proto jsou témata vedena v co nejčistší jednoduchosti a univerzálnosti, tak, aby byla sdělná pro různé kultury i náboženství. Co nelze provést v hrubé hmotě pískovce, to lze vytvořit v pružném dřevu. Každý materiál dovoluje jiné možnosti. Co se týče materiálu, je pro mě ovšem vždy zásadní opravdovost. Znám například dílo, které vzniklo z obrovského entuziasmu. Jednalo se o pomník poraženému stromu, ale byl vytvořen z kamene. Možná ten nesoulad cítím jen já, ale pro mne to je až kýč. Dělat něco takového z jiného materiálu než je dřevo mi přijde nepřijatelné, protože je to jako kdyby si něco hrálo na něco jiného.
Jsi velmi často zvána na nejrůznější symposia po Evropě. Čím tě sympozia tak oslovují?
Sympozia jsou ohromně inspirující. Každý umělec musí řešit proces tvarování na zadané téma, ale každý ho řeší úplně jinak. Chodíš kolem, díváš se na ostatní, jak kdo téma uchopí, jak nad ním kdo přemýšlí, jak ho vnímá, jak pracuje se svými nástroji, jaké vůbec používá nástroje; baví mě sledovat, k jakým výsledkům kdo dojde. Ty vlastně řešíš svoji sochu, ale zároveň řešíš díla všech ostatních. Symposia jsou místem, kde se mnohé učíš. Jezdím na kamenná i dřevěná symposia, mám jich za sebou přes sedmdesát, z toho minimálně třetina je zahraničních. Letošní sezóna ale pro mě byla velmi namáhavá. Musím přiznat, že sympozií už bylo moc. Měla jsem pocit, jakoby se rozjel vlak a selhaly mu brzdy. A došlo mi, že buď z toho vlaku vyskočím, nebo ten konec bude ničivý. Takže jsem si letos řekla, že se symposii na čas končím, nebo je alespoň velmi omezím. Vím, že jsem se skrze sympozia mnohému naučila, ale teď už mě spíš vyprazdňují, než nabíjejí. Cítila jsem se letos strašně vyčerpaná. Nechci se odcizit sama sobě.
Na svém Facebook profilu podáváš zajímavé, čtivé záznamy o tom, jak sympozia probíhají…
Ano rozhodla jsem se přiblížit atmosféru zahraničních sympozií, protože i já sama je prožívám jako zajímavé exkurze do života jinde, proto o nich píšu. Byla bych ráda, kdyby tyto mé zápisy napomohly nutnému posunu v rámci chování k umělcům a umění…
Z mnohých tvých soch mívám často pocit, že jsou přesahující ve všech rozměrech: fyzických, duchovních…
… to je právě to, co chci, na čem mi nejvíc u mých soch záleží. Dostat do nich ducha. To mi dělá dobře. Je to sice náročná práce, pro kterou musíš být v dobrém rozpoložení, musíš ji intenzivně prožít, ale stojí to za to. V určité fázi se z kamene stane živá bytost a ty s ní vnitřně mluvíš a tak ji tvoříš. Myslím, že do soch dávám svoji duši i intelekt. A právě to se ti při práci, na kterou máš týden, nemusí vždy podařit.
Vedeš nejrůznější tvůrčí kurzy – malby, grafiky apod. Co především se snažíš účastníkům svých kurzů předat?
Aby zapomněli všechno, co už umí (smích). Vážně, kdokoli přichází s tím, že se chce ve svém tvoření zdokonalit, očekává, že jim předám způsob, jak tvořit, aby to bylo efektní. Ale já jim vždy vysvětluji, anatomií počínaje, že o tom to není, že všechno má svůj význam a předpokladem k tomu, jak jej pochopit, je přistupovat k práci s myslí i duší otevřenou. Je třeba netvořit rozumově, nekalkulovat, nesnažit se vytvořit něco, aby se to líbilo. Umění se nedělá jako kalkulace, ale jako cit, prožitek. Podle mě je zásadní předávat v umění hodnotu skrze tvoření přes cit, intuici. Pro umění je důležité, aby ladilo s tím, co je v tobě. To je smysluplné předávání.
Kterého svého ocenění si nejvíc považuješ?
Je jich víc, ale například Cena umělecké poroty na Mezinárodním symposiu ve Francii v roce 2010 pro mě byla velkou poctou, tím spíš, že byla opravdu nečekaná. A taky různá ocenění z Itálie. Itálii mám celkově moc ráda, Italové jsou přátelští, srdeční a dobře se s nimi pracuje. A je mi milý i jejich vkus.
Před pár lety jsi si sama začala vytvářet zcela přírodní kosmetické přípravky. V čem je toto tvoření naplňující?
Moje maminka se hodně věnovala bylinkářství, tak jsem tím taky trochu načichla (smích). Snažím se žít zdravě a tohle se s tím pojí. Baví mě ta alchymie. Proto jsem si začala vyrábět své vlastní kosmetické přípravky a ten zájem o rostliny, byliny, jejich vůně a celý ten proces destilování, vytváření hydrolátů, esenciálních olejů, je ohromně zajímavý. Je to pro mě taková relaxace, jako když spisovatel chodí čerpat klid na procházky do lesa (úsměv).
Za rozhovor děkuje: Martina Doležalová
Fotografie: Martina Doležalová
You must be logged in to post a comment.