Balet Leonce a Lena měl premiéry 30. listopadu a 1. prosince 2019 ve Stavovském divadle. Taneční drama s humornými prvky je podle choreografa Christiana Spucka sice příběh lásky mezi dvěma mladými jedinci, ale ve skutečnosti je hlavním motivem satira a karikatura tehdejší společnosti i praktické fungování Německa v 19. století.
K vytvoření baletu přivedlo německého choreografa dílo německého autora George Büchnera, který předstihl svou dobu a jeho dílo lze označit za nadčasové. „Pohádkový“ příběh Leonce a Lena překypuje břitkým kritickým humorem.
Kniha byla napsána na jaře roku 1836 a Büchner se s ním chtěl zúčastnit soutěže vyhlášené vydavatelstvím Cotta´sche Verlagsbuchhandlung. Bohužel zmeškal uzávěrku a rukopis obdržel zpět nepřečtený. Na jeviště byla hra poprvé uvedena téměř o 60 let později, 31. května 1895, při představení v přírodě mnichovského divadelního spolku „Intimes Theater“ pod režií Ernsta von Wolzogen. V podobě baletu ho uvedl na jeviště až Christian Spuck, který ho vytvořil v roce 2008 pro Aalto Ballett Theater v Essenu (premiéra 2008) a poté byl uveden několika baletními soubory (Montreál, Stuttgart). Pro Národní divadlo v Praze musel Spuck inscenaci upravit, zvláště kvůli omezené velikosti jeviště Stavovského divadla, což kladlo na soubor vysoké nároky.
Spuckova verze se od literární předlohy příliš neliší. Pohádka založená na satirické komedii vypráví příběh melancholického, stále zasněného Leonce, prince z království Poppo a krásné Leny, princezny z Pipi, kteří byli svými rodiči od narození zaslíbeni v manželství. Oba dva se proti rozhodnutí královských otců vzbouří. V předvečer svatby nezávisle na sobě uprchnou do Itálie, kde se nepoznáni v opuštěném hostinci do sebe zamilují.
Po návratu do království
Poppo je sice odhalena jejich identita, ale Leonce a Lena již neberou svůj
sňatek jako zvůli rodičů, ale jako zásah vyšší prozřetelnosti a nakonec
přijímají své předurčené místo jako král a královna.
„Na rozdíl od běžných baletů je balet Leonce a
Lena zakořeněn více v činohře a používá jiný druh řeči těla. Na scéně působí
velmi odlehčeně a zábavně, na tanečnice a tanečníky však klade enormní
požadavky, neboť přístup k jejich rolím není choreografický nýbrž herecký,“ konstatoval Christian
Spuck.
Dramaturgická koncepce inscenace je velmi
zdařilá, děj rychle plyne a je plný zvratů. Na účinnosti baletu má podíl
zejména režisér, choreograf Spuck. Není jednoduché
přenést román na jeviště jako taneční divadlo, ale Spuckovi se to povedlo se
ctí. Intriky, hravost i humor dokonale rozehrál pohybem a výraznými hereckými prostředky.
V každé scéně se dařilo vytvořit sugestivní atmosféru, ať se jednalo o
královskou zahradu, plesový sál nebo hostinec.
V baletu je patrné výborné sepětí taneční a hudební složky, jež souzní s dějem. V baletu je slyšet hudba převážně v podání orchestru vedeného dirigentem Davidem Švecem, hudební doprovod doplňovala hudba z nahrávky. Jedná se o rozmanitý pelmel hudby Léo Delibese, Martina Donnera, Amilcare Ponchielliho, Alfreda Schnittkeho, Johanna Strausse ml., Johanna Strausse, Josefa Strausse, Bernda Aloise Zimmermanna. Z nahrávky pak zněla hudba Hanka Cochrana, Eartha Kitta, The Mamas and the Papas, kterou si princ pouštěl opakovaně z přenosného magnetofonu a vytvářel tak spolu s ostatními rekvizitami poťouchlou, veselou a někdy i vážnou atmosféru. Na poutavosti představení se podílela také scéna a kostýmy Emmy Royt; dominovala především elegance v tmavých barvách, někdy byl používán i kontrast černé a bílé, minimalistické scéně dominovaly různé odstíny šedé.
V prvním jednání se rozehrála hra barev v nápaditých dekoracích a v dobově pojatých kostýmech, v případě dam to byly šaty v červené, modré, fialové barvě, které doplňovaly rokokové bílé a šedivé paruky. Druhá část je temnější, kostýmy byly tmavší, i Leonce a Lena měli černé kostýmy, zato král byl oblečen do sametového červeného kabátu, odlišoval se tak od svých rádců a dalších dvořanů. Použití točny umožňovalo rychlé výměny scén a nečekané proměny. Atmosféru dotvářela hra světel Martina Gebhardta, jež navozovala odlehčený dojem.
Spuckova koncepce klade velké nároky na představitele hlavních rolí, zejména na hereckou stránku. Taneční výkony moderního Spuckova slovníku vypadají v podání nejlepších tanečníků ND Praha lehce a vyznačují se profesionalitou.
V hlavních rolích se představili sólisté a první sólisté baletního souboru Národního divadla. Princezna Lena v podání Aliny Nanu je roztomilá, ale znuděná princezna, která vyniká především svou dokonalou technikou a plasticitou každého pohybu. Po výrazové stránce působí nevýrazně stejně jako princ Leonce až příliš znuděným dojmem. Patrikovi Holečkovi jako princi nebylo co vytknout, techniku v tomto baletu zvládal s přehledem, Spuckův pohybový slovník mu sedí. Role krále Petra je pro Alexandra Katsapova šitá na míru. Jeho herecký projev byl velmi barvitý, projevoval se jako lehkovážný až přihlouplý král, ale byl i dvorním šaškem, který se dokázal odvázat a předvedl skvělou improvizaci. Ve výrazné roli se představil kamarád prince Valerio, kterého zatančil a zahrál Ondřej Vinklát. Svým excelentním výkonem zastínil Patrika Holečka. Jaká škoda, že talentovaný první sólista Ondřej Vinklát dal výpověď v Národním divadle a diváci ho budou moci vídat na jeviti pouze do začátku února 2020.
Další hlavní postavou je Rosetta v podání první sólistky Nikoly Márové. Tato zkušená tanečnice působila velmi mladistvě a jako neodbytná nápadnice prince byla přesvědčivá. Lehce a rozverně tančila, chtěla se předvést princi a okouzlit jej, ale odradila ho svou úporností, která byla tak směšná, až vyvolávala v publiku salvy smíchu. Roli sympatické guvernantky princezny Leny ztvárnila Radka Zvonařová, její vztah s princeznou působil velmi přátelsky a vřele. Ostatní postavy byly více výrazové než taneční, například Kristýna Němečková jako ceremoniář nebo ministerský předseda v podání Frasera Roache. Jejich přítomnost ve hře je však nepostradatelná. Spuck pracoval s čtrnácti postavami, pro některé scény jako ples či svatba využíval i sbor. Inscenace byla počtem tanečníků spíše komorní, ale přesto výpravná.
Balet Národního divadla uvedl na konci roku kvalitní dílo propojené emotivní hudbou, vtipem a zapůsobil originálním pojetím Büchnerova románu.
Redakce Nenudtese pro vás recenzovala II. premiéru dne 1. 12. 2019.
Leonce a Lena
Choreografie: Christian Spuck
Hudba: Léo Delibes, Martin Donner, Amilcare
Ponchielli, Alfred Schnittke, Johann Strauss ml., Johann Strauss, Josef
Strauss, Bernd Alois Zimmermann, Hank Cochran, Eartha Kitt, The Mamas and the
Papas
Scéna a kostýmy: Emma Ryott
Asistent výtvarnice: Chris Dudgeon
Světelný design: Martin Gebhardt
Nastudování: Lisa Davies, Rolando d’Alesio
Hudební nastudování: David Švec
Dirigent: David Švec, Valentina Shuklina
Baletní mistr: Michaela Černá, Nelly
Danko, Alexej Afanasiev
Premiéra: 30. 11. 2019
You must be logged in to post a comment.