Mezi čtyřma očima – rozhovor s Lenkou Dusilovou

Charismatická zpěvačka, šestinásobná držitelka výročních hudebních cen Anděl, Lenka Dusilová, koncertovala v sobotu 16. 11. v malebném městečku Klášterec nad Ohří v rámci kulturně-společenské akce, jíž město pořádalo k výročí let 1939 a 1989. Martina Doležalová vedla za redakci nenudtese.cz v prostorách Kulturního domu před rekonstrukcí, jenž má dobu minulého režimu zapsanou v architektuře i energii budovy, komorní rozhovor o hudbě i životě.

Přirozenost, pokora, vyrovnanost. To jsou první slova, která se mi vybaví, když vzpomínám na atmosféru rozhovoru a Lenku samu. I přesto, že jí v průběhu rozhovoru donesli večeři, trpělivě jej dokončila – byť jí mezitím musela večeře vystydnout. Povídaly jsme si ještě poté, co už bylo nahrávání vypnuté, o jejích vzpomínkách na okolí Klášterce a Kadaně v době minulého režimu a setkání s trampy-vandráky, o zdraví a makrobiotice, o důležitosti správných rozhodnutí. Z téměř půlhodinového rozhovoru, který plynul v příjemné a klidné atmosféře stařičké, zašlé šatny, z níž čpěla nostalgie a melancholie, přinášíme zde alespoň střípky…

Vaše hudba má nepochybně určitý duchovní přesah. Asi ne vždy hrajete pro publikum, které dokáže tento přesah vnímat. Jaké to pro vás je – přijít a mít publikum úplně jiného rozpoložení, naladění, přístupu k životu?

Já jsem dost umanutá (úsměv). Dobře vím, že bych mohla hrát jiné písně proto, abych vyšla vstříc momentální náladě a juchání, které lze často v podobných prostorách očekávat, ale mně to nedá. Já chci být autentická v tom, co mě zrovna nejvíc těší hrát. Baví mě pokoušet dynamiku lidí. Nesnažím se je přetlačit, hrát silněji, spíš se ztiším, a pak mě baví sledovat, jak se k tomu stavějí. A často se stane, že ti lidé opravdu začnou naslouchat, vnímat – a tyhle výzvy já mám ráda.

Jste řazena mezi multižánrové interprety, kteří rádi experimentují. Vyhovuje vám, že jste protrhla žánrové škatulkování? Byl v tom nějaký záměr přejít v rámci své tvorby k tomu, že si můžete zahrát prakticky cokoli?

Považuju za docela pozitivní jev mé dlouhé cesty, že už na mě nikdo neklade žádné specifické nároky. Samozřejmě se najdou i ti zklamaní, kteří během desítek let odpadli, protože měli radši přímočařejší věci, ale to neznamená, že se k takovým věcem třeba jednou nevrátím. Považuji svou hudbu za dost zásadní misi, pomáhá mi v osobním životě s čištěním různých proudů, jakými je rodina, vztahy, nejbližší okolí, takže teď je to zrovna tak, ale za rok za dva možná bude všechno jinak. Teď zrovna uzavírám určitý cyklus – bude s tím souviset i má nová deska – existenciálních témat a těším se na to, že pak udělám nějaké přímočařejší, světlejší věci spolu s jinými muzikanty.

Na Wikipedii se lze dočíst, že jste začala svou kariéru již v deseti letech zhudebněním básně Adolfa Heyduka a jejím předvedením na folkovém festivalu. Máte pocit, že tam se skutečně začala vaše kariéra?

Nemyslím si, že jsem tam začala kariéru, ale začala a jsem se zabývat hudbou. Prostě tehdy mě to zasáhlo a byl to přesně ten objev, kdy dítě zjistí, co ho fakt baví, a vrací se k hudbě, zvukům, kytaře, aniž by ho někdo nutil. Já brala kytaru sama do ruky a velikou inspirací mi byl můj o deset let starší bratr, který zhudebňoval básničky, takže skrze něj jsem přišla k tomu stejnému. Můj bratr mi byl a je velikým vzorem.

A že zrovna Heyduk – dnešní děti už ho možná ani neznají…

Víte, já jako dítě nevnímala až tak obsah básní, kromě dětských básniček, které nabízejí jednoduché příběhy; já prostě jen sdílela pokoj s bratrem, který se zabýval poezií, četl ji – a já chtěla být jako on. Četla jsem si ty stejné básně a objevovala ty, nad kterými měl označené nějaké akordy a postupy, a já ty stejné texty začala zhudebňovat po svém. A pak jsem si sama začala hledat básně podle toho, jak se rýmovaly, jak byly pravidelné, složité a postupovala jsem dál. Nicméně ve čtrnácti letech jsem se zhudebňováním básní přestala a myslím, že je to škoda. Určitě bych se k tomu chtěla vrátit, ale za těch třicet let jsem si osvojila standardní přístup – vymyslet melodii, a pak na ni naroubovat nějaký text, což pak není jednoduché najít slova, která mají nějakou hloubku, která s vámi rezonují. Možná je chytřejší přistupovat k písničkám od textů. Na druhou stranu, já byla už odmalička hudební krajinářka, mě baví i vokály a koncerty mám zaplněné hlasovými plochami, baví mě malovat i hudbou samou.

Jak vzpomínáte na své působení v kapelách Sluníčko a Lucie?

Já jsem do Sluníčka přišla ve svých patnácti, kluci byli mnohem starší; já už předtím zpívala v nějakých kapelách, ale tohle byl vpád rovnýma nohama do dospěláckýho života. Byla to kapela dost specifická tím, že se dali dohromady na Deylově konzervatoři, někteří ze Sluníčka měli postižení zraku, obsah písní a projev obecně byl tudíž dost sarkastický, drsný, černohumorný, což nás bavilo, byli jsme dost divoký. Prožila jsem svou nejdrsnější pubertu s nimi. Pak jsem se seznámila s Davidem Kollerem a to mě vtáhlo do popu, mainstreamu, kde jsem začala z bodu nula, s tím, co jsem do té doby uměla, bych asi neustála.

Šestkrát jste vyhrála cenu Anděl v kategorii „Nejlepší zpěvačka“. Nemrzí Vás, že jste prozatím nezískala výhru ve stejné kategorii v soutěži Slavík?

Určitě ne (úsměv). Kde bych se tam vzala? Já jsem si za svou hudební cestu, když jsem si našla svůj obsah a pochopila své silné a slabé stránky, uvědomila, že nemám ty vlastnosti, abych byla „hvězdou pro lidi“. To není jednoduché mít takové vlastnosti. Když si vezmeme Karla Gotta nebo Lucii Bílou, jak pracují s fanoušky, vycházejí vstříc jejich představám a chtějí je uspokojit – to nejsou vlastnosti, které bych měla. Ani po nich nemám touhu. Mě baví být hudebník, hledat, tvořit spolu se skupinou lidí hudbu, která je pro mě „nebeská“, silně emotivní. V tom je pro mě to dobrodružství téhle cesty. Mám větší úctu k hudbě než k ikoně zpěváka.

Do povědomí široké veřejnosti jste pronikla spoluprací s folk-rockovou skupinou Čechomor na albu Proměny, které produkoval skladatel Jazz Coleman. Ten o vás mluvil a mluví jako o „velkém talentu“. Ovlivnilo vás toto období nějak citelněji?

S Jazzem Colemanem jsem se seznámila skrze Čechomor v době, kdy jsem se obrovsky hledala. On se mnou tehdy sdílel spoustu nápadů, maloval vzdušné zámky a já tomu všemu rozuměla tak asi ze třiceti procent, ale bylo to ohromně inspirativní. Vytvořili jsme spolu dvě dema, i když to bylo docela náročné, protože já se tehdy po řešení nějakých zdravotních potíží, kdy jsem odstoupila od řešení chemickou, destruktivní cestou, snažila žít jinak, a bylo pro mě tudíž dost náročné pracovat přes noc. S Jazzem jsme se potkali třeba v devět večer, ale k práci jsme se dostali v jednu ráno (smích). Jsem mu vděčná za to, že mě v určitých ohledech nakopl a pomohl mi najít určitou autenticitu a nekompromisnost.

Vaše album Mezi světy, vydané u vydavatelství Universal Music, během pár týdnů od vydání získalo status zlaté desky a v roce 2006 obdrželo cenu Anděl v kategorii „Nejlepší rocková deska“. Desku produkoval americký producent Ben Yonas v San Francisku, New Yorku a trochu i v Praze. To nebývá úplně standardní model. Jak k tomu všemu došlo?

V San Franciscu jsme strávili nejvíc času. Pár let před vydáním desky jsme byli s mým tehdejším kytaristou Martinem Ledvinou hrát v San Franciscu (pozn. redaktorky: dále SF) nějaké koncerty především pro českou komunitu a přes jednu dámu, která má v SF dům, jsme získali možnost využívat její rezidenci po další čtyři roky, co jsme jezdili do Ameriky. Na tom prvním turné v SF, kdy jsme hráli pro americké diváky spolu s jinými, americkými hudebníky, jsme se seznámili s Benem Yonasem, který měl studio v SF a malé studio v New Yorku. Ben byl námi nadšený jako my jím a já jsem v té době měla podepsanou smlouvu na desku u Universal Music, takže on přišel s nápadem, abych natočila svou další sólovku s ním. Měli jsme dojet turné a vrátit se do SF se 4000 dolarů, že něco natočíme. Celé dva týdny jsme s Martinem přemýšleli, kde seženeme ty peníze, já psala svému manažerovi do Čech, aby nám s tím pomohl, a on mě zrazoval, ať se vrátím do Čech a v Americe nic netočím, že by to mohl být smluvní průšvih (smích). Martin nicméně rozhodl, že takovou příležitost nepropásneme! Peníze nám půjčila jeho maminka a s velkými obavami jsme šli do toho. Natočili jsme sedm písní a po šesti týdnech jsme se po celém tom dobrodružství, turné a natáčení vrátili do Čech, přinesli jsme desku na Universal Music a tam nám řekli, že je to super, že nám na desku peníze dají. Za půl roku jsme se vydali do SF znovu na další turné a to už jsme měli naplánované i další nahrávání. V Čechách se dohrávali hosté a deska se míchala na Floridě. Já pak do Ameriky jezdila 2x až 4x do roka až do roku 2009.

Jak jste vnímala San Francisco? A jak jste se jako zpěvačka potýkala s nechvalně proslulou americkou klimatizací?

San Francisco je úžasné a okouzlující. Splnily se mi tam sny, o kterých se snad ani nezdá. Já tu metropoli vnímala skrze hudební komunitu, jíž jsem tam byla součástí. Potkala jsem skvělé lidi, byla zamilovaná, je neskutečné, co všechno jsem tam prožila. Chtěla jsem tam žít. Ale okolnosti mě přivedly zase zpátky (úsměv). A ta klimatizace – dneska už bych to asi snášela hůr. Tehdy jsem „jela dost na dřeň“. Po čtyřicítce se tělo začne ozývat a člověk cítí zápisy svého předešlého chování (smích).

Na jaře 2016 bujely rozepře mezi Vámi a prezidentem Zemanem, který tvrdil, že nemůžete odsuzovat jeho pro-čínské chování, když jste sama v Číně koncertovala a tamní koncerty si chválila. Domnívám se, že veřejnost nedostala možnost poslechnout si k tomuto vyjádření i Váš názor…

Já ani nechtěla reagovat. K našemu vyjádření nebylo co dodat, bylo velice srozumitelné a  vyslovené maximálně slušnou formou. Čím víc by se do toho člověk pouštěl, tím horší by to bylo. Některá média jsou ve střehu, když mohou okamžitě zdiskreditovat veřejně známou osobnost, která projeví nahlas nesouhlas či polemický názor a jsou připraveni okamžitě cokoliv, co se hodí, využít a manipulativně překroutit. A není moc nástrojů jak se proti takové diskreditaci bránit. Můžete se soudit. Můžete se pustit do boje, jasně. Ale ve chvíli, kdy se do něj pouštíte, musíte zvážit, zda vložená energie a úsilí vůbec přinesou nějaký spravedlivý výsledek. A samozřejmě hrozí, že ten tlak třeba psychicky neunesete. Pro mě to poté nebylo jednoduché období. Ale považuju  s odstupem času tuhle zkušenost za velice přínosnou v rámci nalezení vlastního postoje v této realitě. Ano, hrála jsem v Číně s experimentálním divadlem Spitfire Company, kam nás přivezla komunita lidí, která se snaží vozit do Číny umělecké subjekty alternativní a experimentální kultury z celého světa. Se svým záměrem nemají zrovna moc na růžích ustláno a bez nějakých konexí, z kterých mám dodnes husinu, tohle snad ani nejde realizovat.

Jsme krátce před zahájením období Adventu, blíží se zima… je nasnadě, abych se Vás zeptala, jak celkově prožíváte Advent a Vánoce? Máte je ráda?

Upřímně mám. Můj báječný osvícený bratr v dětství doma vybíral a pouštěl gramodesky a já mám celkově ve vzpomínkách atmosféru toho našeho bytu naplněnou hudbou. Neposlouchali jsme žádné fádní desky, ale duchovní sborové desky, folklórní koledy – a bratr měl na to super vkus. Pro mě tohle jsou Vánoce v dětství. My jsme taková podivná malá rodinka (smích). A letos se moc těším. Sestěhovali jsme se s mým novým přítelem, jeho synem a mým synem a letos spolu zažijeme první společné Vánoce. Jsme v pěkných vztazích se svými ex partnery a já mám pocit, že snad poprvé je v mém životě všechno úplné. Probojovala jsem se k určité harmonii. Myslím, že je potřeba hledat v životě místo, kam člověk fakt patří. A věřím, že ty zkušenosti a katarze, kterými jsme si prošli s mými blízkými, s nimiž zůstáváme přáteli a rodinou, měly svůj význam.

Podělte se s přáteli: