Labutí jezero vplulo na jeviště Národního divadla v Praze 28. a 29. března 2019, kdy se uskutečnily jeho premiéry. Nejznámější postromantický balet byl poprvé uveden roku 1877 v Moskvě v choreografii Čecha Václava Reisingera. Proslulost si tento balet získal až díky nejslavnější verzi Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Z ní také čerpá nová verze Labutího jezera choreografa Johna Cranka, kterou s baletním souborem Národního divadla nastudovali Birgit Deharde, Andria Hall, Filip Barankiewicz.
John Cranko, zakladatel Stuttgartského baletu, vytvořil choreografii tohoto díla krátce před svým tragickým úmrtím. Jeho cílem bylo zachytit romantickou atmosféru Labutího jezera a celý jeho koncept měl obsahovat nádheru a intimitu zároveň. Tento choreograf dává velkou příležitost tanečníkům rozvíjet charaktery jednotlivých postav, klade důraz na herecké ztvárnění a přitom poskytuje individuální volnost.
Choreograf se snažil příběh posunout do logičtější a srozumitelnější podoby, ale ne vždy se mu to povedlo. V baletu chybí prolog. Předehra baletu uvádí diváka do děje: krásná dívka je zakleta v labuť a poté pohlcena efektně vytvořeným jezerem, či ji odnáší zlý čaroděj. V pojetí Cranka začíná balet vesnickou slavností na venkově, kdy si princ užívá poslední den svobody. Druhý den má slavit plnoletost a vybrat si podle obrazu nevěstu. Přátelé prince, kteří vystupují v prvním jednání, mají v tomto pojetí velkou úlohu. Tančí několik variací, nejedná se však o pas de trois, ale spíše pas de six mladých divek. Prostor mají také společníci prince, mezi kterými vyniká přítel prince Benno. Zvýrazněna je také postava Wolfganga, učitele prince, která připomíná humornou postavu vychovatele z české filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku. Princ měl v tomto jednání aktivní roli a často se zapojoval do děje, což bylo příjemnou změnou oproti většině verzí. Celé první jednání působilo vesele a optimisticky, což korespondovalo i se světle pojatou scénou.
O to více pesimisticky působilo druhé jednání, potemnělé a tragické. Dekorace strašidelného lesa z uschlými špičatými větvemi působila dojmem hororové pohádky. Na začátku druhého jednání se Siegfried zamiluje do labutí princezny, jak jsme zvyklí. Odetta mu vysvětluje, že jen čistá láska ji a její družky může vysvobodit ze zakletí. Čaroděj Rothbart je má ve své moci a každý večer za soumraku se dívky proměňují v labutě. Princ slibuje Odettě věčnou lásku, aby ji mohl vysvobodit z Rothbartovy moci.
V třetím jednání však chystá Rothbart léčku. Přivede Odilii, kterou představí jakou svou dceru, na zásnubní hostinu, aby okouzlila princ. Princ si opravdu myslí, že krásná princezna je Odetta, jedná se však o zlého ducha, který vzal na sebe podobu krásné princezny. V třetím jednání je Crankova inovace ve výběru charakterních tanců. Nejdříve se představuje španělská princezna, poté polská nevěsta tančí s princem mazurku, po ní následuje ruský tanec, který připomíná scénu z ruské pohádky Mrazík. Jako poslední se představuje neapolský tanec.
Ve čtvrtém jednání se opět objevuje hororová scéna se zakletým lesem a ponurým temným jezerem. Tančilo celkem dvacet čtyři labutí, které uhýbaly zlému čaroději. Princ v lese nalézá u jezera Odettu a prosí ji o odpuštění. Přichází ale Rothbart a labutě se zmocňuje. Princ o ni bojuje, ale dost neúspěšně. Čaroděj svými kouzelnými gesty vtahuje ze své jeskyně dívky do jezera, aby se opět proměnily v labutě. Princ marně opět zápasí s čarodějem, který ho shodí do jezera. Princ se při efektním vzdutí vody a dramatické hudbě se utopí. Odetta zůstává navždy zakletá v podobě labutě.
Choreografie Johna Cranka je založena na klasické baletní technice, ale objevují se v ní také neoklasické prvky. Choreografický jazyk se projevuje především v jeho režijním záměru, chce po tanečnících nejen technickou zdatnost, ale také divákovi sdělit, co hrají, a udržet linii vyprávění. Autorova choreografická koncepce klade na baletní soubor vysoké nároky, a to jak na hlavní interprety, tak na sbor. Hned v prvním jednání na plese dokazuje několik párů tanečníků ve sborovém tanci svou technickou zdatnost. Místo tradičního pas de trois tančilo s princem pět dívek. Dívky v pas de six působily lehkým a radostným dojmem. Matěj Šust v sólových výstupech po technické stránce obstál. Působil velice jistě a otočky ukončoval jistým postojem. Sbor labutí v druhém a čtvrtém jednání byl živým organismem. Baletky nepostávaly po stranách jeviště jako v minulých verzích, ale tvořily neustále nové formace, byly příjemně roztančené, ale nepůsobily vždy synchronně.
V titulní roli Odetty/Odilie se na první premiéře představila první sólistka Alina Nanu, na druhé premiéře ztvárnila dvojroli Miho Ogimoto. Obě primabaleríny zatančily své role s grácií a elegancí, avšak u Aliny Nanu chyběl v jejím hereckém ztvárnění hlubší prožitek. Nikita Chetverikov v roli Prince předvedl při první premiéře solidní výkon, skoky a piruety se v jeho podání vyznačovali bravurou a čistotou provedení, v druhém obsazení nezanechal dobrý dojem Patrik Holeček jako Princ, který působil nepřesvědčivě ve všech složkách své role. Čaroděje plného zla zatančil charismaticky Marek Svobodník, v druhém obsazení nevýrazný Danilo Lo Monaco, který postrádal Svobodníku démoničnost.
Velkým překvapením pro baletní publikum bylo, že primabalerína Nikola Márová tančila až třetí obsazení. První sólistka je přitom označována jako nejlepší labuť v Česku a získala také za tuto roli prestižní ocenění Thálie. Její ztvárnění Odetty/Odilie bylo po technické stránce excelentní a precizní. Odetta Nikoly Márové byla něžná a křehká a její port de bras vyvolávalo dojem opravdových labutích křídel. Ve třetím jednání se změnila v proradnou a vyzývavou Odilii, která sváděla prince a přitom byla v neustálém kontaktu s von Rothbartem. Náročné duety a sóla zvládala s bravurou a svými rychlými fuettées uchvátila publikum. První sólista Adam Zvonař ji doprovázel s elegancí a s naprostou jistotou. Svou urostlou postavou a příjemnou vizáží je výborným představitelem této role. Z jeho výkonu sálala energie a noblesa. Rothbart v podání Marka Svobodníka byl vášnivý a démonický zloduch, z kterého šel až strach. Brilantně zatančené variace a vysoké skoky zakončoval ostrými pózami.
Scénografie Martina Černého kombinuje prvky posledního obnovení stuttgartského Labutího jezera, tedy výpravy Jürgena Roseho s vlastní invencí Martina Černého. Spíše než pohádková je scéna pochmurná a hororová, zvláště scény u jezera. Atmosféru dotvářelo měnící se osvětlení a zadní projekce. Scéna ve třetím jednání byla velmi zastavěná mohutnými kulisami, které velmi zmenšily prostor jeviště pro předvedení národních tanců a pas de deux ústředního páru. Princ neměl dost místa při sólových variacích. Prostor pro tanec ještě umenšovalo veliké schodiště.
Honosné kostýmy vytvořil pro Národní divadlo Josef Jelínek. Baleríny labutí jsou tylové a pošité bílým peřím, korzety saténové a nádherně vyšívané, zvláště v případě černého kostýmu Oddilie. Odetta v bílé tutu se odlišuje od ostatních labutí pouze „paví“ korunkou.
Národní divadlo si předsevzalo přivést na jeviště nové Labutí jezero, které bude původní a zároveň inovativní. Zajímavá choreografie se snoubí občas s nelogickým dějem, který v některých okamžicích působí nesrozumitelným dojmem. Celkový dojem vylepšuje výpravná scéna a nádherné kostýmy. Celé představení však pozvedly vynikající výkony hlavních interpretů, především Nikoly Márové a Adama Zvonaře, které dělají z nového nastudování Labutího jezera baletní představení, které přiláká diváka do divadla na klenot klasického baletu.
