Několik střípků z Tance Praha

Festival Tanec Praha letos slavil jubilejní třicátý ročník: třicet let propojování domácí a zahraniční taneční scény, třicet let popularizace tanečního umění, třicet let práce na rozšiřování divácké obce. Českým divákům představil za tu dobu stovky choreografů a tanečníků, od těch nejslavnějších jmen po mladé umělce na prahu kariéry. Stal se nedílnou součástí kulturního dění v Praze a povědomí o něm má i řada lidí, kteří reálně v divadle na současném tanci nikdy nebyli. I to je úspěch, úspěch budování značky. Pojďme si teď připomenout několik letošních výrazných produkcí.

Farma v jeskyni: Útočiště

V rámci tance Praha svou novou premiéru představil soubor Farma v jeskyni. V inscenaci Útočiště opět vydal to nejlepší, co v sobě má – komplexní fyzické divadlo se silným sdělením, které se divákovi dostane pod kůži. Téma uprchlictví a postavení člověka vykořeněného z vlastního zázemí ve světě plném nepřátelských sil je aktuální a věnuje se mu mnoho umělců. Farma v jeskyni je pojímá po svém jako sondu ani ne tak do života, jako do pocitů. V minulých letech soubor Farma v jeskyni pod vedením svého uměleckého šéfa, režiséra Viliama Dočolomanského, představil divákům řadu závažných celospolečenských témat, což je jeden z rysů jeho repertoáru, kromě toho, že má i svou specifickou estetiku a drsnou poetiku. V inscenaci Informátoři odhalovali umělci-výzkumníci reálné pozadí fungování a nekalé až zločinné praktiky jedné z největších korporací ovládajících světový spotřební průmysl. V inscenaci Odtržení se zabývali otázkou křehké psychické rovnováhy člověka ve společnosti orientované čím dál více na výkon a vnější znaky úspěchu. A už dříve se v projektu Sclavi/Emigrantova píseň dotkli tématu odcizení v emigraci nebo dlouhodobém pobytu v zahraničí, kdy není, kam se vrátit, i když člověk takovou možnost má.

Jako obvykle i za novým projektem stála výzkumná práce, tentokrát rozhovory s komunitou mladých lidí, kteří žijí v Londýně a na útěku prožili mezní situace. Tvorba probíhala rok, od června 2017. Novému dílu kraluje pohyb, který přenáší emoce z performerů na diváky, mnohem méně už je oproti dřívějšku zapojeno slovo, a tak se stává představení univerzálním, skutečně téměř neverbálním. Na zpěv a konkrétní vyřčené informace dojde, ale je jich mnohem méně než v předchozích inscenacích. A jak je vidět, základní sdělení lze divákům předat i tak, je to ovšem dané také tématem, tentokrát není potřeba složitě vysvětlovat a přibližovat konkrétní detaily jako v případě jiných projektů.

Nad scénou, kterou tvoří nezvykle prázdná plocha, výhružně visí na tazích třicet amplionů, které působí jako hrozba. Mohou se rozezvučet, nebo také přimáčknout k zemi ty, kteří pod nimi stojí. Ve skutečnosti je to ale důmyslné osvětlení, ukrývají se v nich žárovky. Tři performeři představující uprchlíky – Minh Heiu Nguyen, Andrej Petrovič a Rin Kin – do nevlídného prostoru vcházejí hledat útočiště, ale nepřátelství a chlad z této strohé krajiny přímo čiší. Pohyby tanečníků jsou dynamické, ostré a těkavé jako myšlenky. Vznikají mezi nimi interakce, performeři balancující mezi sounáležitostí a bojem, protože zde se každý každému stává nepřítelem, ačkoli touží po přátelství. Najdou i okamžiky radosti ze svobody a volného pohybu, ale jsou stále kontrolováni a atakováni.

Tím nejvíce nepřátelským předmětem je vypreparovaný klavír, s nímž po jevišti krouží Hana Varadzinová oblečená v dlouhých černých elegantních šatech. Více zpívá, než tančí, ale i manipulace s klavírem je náročná. Je nedostupná, přitom manipulující, výhružná, výsměšná. Uprchlíci postupně vysvlečení do půli těla jsou odhaleni jejím zrakům. Možná tato ženská postava symbolizuje bohatou společnost, která se s nedůvěrou a nechutí odvrací od nezařaditelných a příliš odlišných potřebných, pro něž nemá dostatek empatie, nebo maskuje strach za chlad. Kontrast a nepohodu zdůrazňuje také zvuková složka, o kterou se jako v minulém projektu Navždy spolu stará dvojice hudebníků stojící po straně scény. Tóny dechových nástrojů a nesourodé industriální zvuky zraňující sluch, přenášejí pocit nepohodlí z interpretů na diváky. V závěru klesající ampliony, které se spouštějí jako pohyblivý strop připraveny zničit život pod nimi, jen dokreslují bezvýchodnost výjevu. Hrůzně reálně působí i gesto performera se zapalovačem, který se právě chystá zapálit živou pochodeň. V tu chvíli světlo zhasne, ale někde jinde na druhém konci světa tohle není divadlo, ale realita…

Louise Lecavallier: So Blue

Kanadská tanečnice Louise Lecavallier je známá jako někdejší členka slavné skupiny La La La Human Steps a múza jejího choreografa Édouarda Locka. V souboru tančila v letech 1981–1999, od roku 2006 vede vlastní taneční skupinu Fou Glorieux. Když se díváte na její neklidně se pohybující tělo, které se zdá vibrovat na základě jakéhosi skrytého energetického zdroje, zdráháte se uvěřit v rok narození 1958 a podezíráte slovníky a články z mystifikace. V inscenaci So Blue, která je z valné části sólovým vystoupením, do něhož až asi v poslední třetině výrazně zasáhne taneční partner, a trvá téměř hodinu bez přestávky, není před diváky nastoleno konkrétní téma. Respektive je jím sám život, pohyb, postřeh, energie, tělo. A úplně to stačí k tomu, aby divák za tu dobu bezpočtukrát zapomněl při sledování výkonu Louise i dýchat.

Na scénu přichází zcela civilně a staví se do pozice jakéhosi pozoru, naslouchání. Jako kdyby dostala příkaz protančit se do extáze, její tělo začíná náhle kmitat a nohy se rozbíhají do poskoků ve frenetické rychlosti. Pohybuje se po scéně nezřízenou rychlostí, přitom je ale zřetelné, že myslí i na detail, na jemné pohyby zápěstí a rukou, na repetování sekvencí, na pohled do řad diváků… Nejde o improvizaci a náhodné uskupení pohybu jen na podkladě rytmu, který udává vražedné tempo. Spíše o důkaz nekonečné vytrvalosti a hbitosti těla, které jako by odolávalo i gravitaci. Ve chvílích zklidnění čekáme konec, ale místo toho vždy následuje další výbuch energie a zběsilého tance. Ani v dlouhém stoji na hlavě nejde o neměnnou pozici, ale o stálou práci s tělem, které jako by se prostě odmítalo zastavit.

Když do energetického pole na jevišti vstoupí tanečník Frédéric Tavernini, působí vedle drobné hbité postavy Louise Lecavallier téměř hromotlucky. Jejím pohybem je jako očarován až ohrožován, pohybuje se v prostoru s Louise v patách a ta je stále dvakrát rychlejší a v pohybu důraznější než on. Chvíli se zdá, že tanečník se snaží její tělo zklidnit, ale to se jakémukoli ovládnutí vzpírá. Pak spolu splývají v téměř idylickém spočinutí, ale nezkrotná energie, působící bezmála jako posedlost, se znovu zmocňuje jejího těla. Partner si s ní pohazuje jako s loutkou, tak lehká je. Nebo se mužem nechá nést přimknutá k jeho zádům jako želví krunýř nebo postava z exotického mýtu.

Louise Lecavallier provádí diváky nakažlivou taneční extází. Na scéně jsou některé dráhy vyznačeny pruhy bílého baletizolu a ve světlech často používá modrou barvu, která dává představení i název. „Barva duše je modrá,“ říká se v programu, zřejmě tak Louise Lecavallier svou vlastní duši vnímá. Možná divoce těká tak jako její tělo, možná v divokém pohybu naopak nachází klid a nadhled. Diváky v každém případě zvedá ze židlí a připomíná, že tanec – je především o tanci.

Eun-Me Ahn: Dancing Grandmothers

Věřím, že pro řadu diváků je barvotiskové veselí inscenace Dancing Grandmothers s korejskými tanečníky křepčícími v rytmu populární hudby za hraničí kýče. Troufám si však tvrdit, že její význam netkví v estetice, ale v sociálním kontextu, který produkci spoluvytváří. Na počátku byl záměr choreografky zachytit pohybové charakteristiky jedné generace žen (vytvořila trilogii, v níž jsou dalšími zkoumanými skupinami teenageři a úspěšní muži ve středním věku). Po zhlédnutí inscenace se ukazuje, že pojem generace uchopila velmi zeširoka: tvůrkyně a výzkumnice v jedné osobě se inspirovala u těch nejstarších žen pamatujících válku, ale i u vitálních pěstěných dam, které své mládí prožily na parketech diskoték 60. a 70. let.

V projektu vystupuje pět mladých tanečníků a čtyři tanečnice, sama choreografka se ujímá pomyslného úvodu. Vchází na scénu nejistým krokem a s tělem lehce schýleným, tak jako se nachyluje postava unavená věkem. Ostatní tanečníci pak zprvu také nejprve civilně imitují pohyby, zkrácené kroky, shrbená záda oněch starých upracovaných žen, pro které je zábava tabu. Ale postupně se chůze mění v taneční poskoky, tělo se napřimuje a obličej rozzáří, paže vylétnou do vzduchu. Mladá skupina se nakonec dostává do bujného reje, původní pohyby střídmě se vlnících žen přeměňují v dynamické výskoky. Choreografie není nijak vycizelovaná, tanečníci připomínají spíš listy, do kterých vane vítr, až na pár výjimek, kdy nás unisona vysloveně překvapí, nevytvoří žádné pravidelné formace, je to spíš takové rozpustilé klácení, poskoky, ale také třeba salta.

Pravidelný rytmus udává zprvu spíše neutrálně znějící hudba, do které proniká ženský hlas posazený jako pro operní zpěv. Monotónnost doprovodu nebrání tanečníkům ve stále dynamičtějším projevu. V zákulisí začíná závod v převlecích, protože interpreti se na scéně objevují ve stále nových a nových kostýmech, květovaných šatech, blůzách, sukních, děvče, nebo chlapec, rozdíly nejsou. Oděvy jsou křiklavé, květy obrovské, vzory nesourodé a neladící, růžová, modrá v neonových odstínech, zlatá, zelená… A stejně tak scéna je nasvěcována sytými barvami, jako bychom byli v nočním klubu.

Inscenaci pak přeruší projekce, na které jsou zachyceny ony dámy, které byly pro celý večer inspirací: tančí na ulici, v parku, ve svém krámku, kde je prostor jednoho metru vedle kasy, v obchodě s rybami nebo jen tak na ulici, tančí pro choreografku, ale najednou i pro sebe a své znovuobjevené potěšení. Některé zřejmě vytvářejí kreace z lidových prvků, jiné jsou „poznamenané“ západní kulturou diskoték. Na jejich tvářích se objevuje úsměv, zasněný výraz nebo čirá spokojenost, pohyb je osvobozující. A ještě zajímavější je možná sledovat reakce mužů, kteří na některých videosekvencích přihlížejí – od výrazu, z něhož je cítit stud za nedůstojné počínání ženy, až po společný tanec, který se stává vzpomínkou na společné mládí.

A pak se devět korejských seniorek objeví na jevišti a to teprve začne ta pravá diskotéka, nad kterou asi pravověrní milovníci současného tance s jeho civilností a syrovostí lapají po dechu. Hrůzou. Zatímco tanečníci a „babičky“ se baví. Na scéně nechybí i symbolické zahájení společného tance pozdravem a úklonou mladých s pokleknutím na zem. Ve výrazu úcty mladší generace ke svým předchůdcům není nic ponižujícího, jen to na chvíli vykouzlí slavnostnější atmosféru. Pak se už střídají čísla mladých tanečníků se společným tancem se seniorkami. Projdeme tak s nimi celou historii korejské popmusic, tančí na zvuk tanga ze staré šustící gramofonové desky, kuriózně zní korejsky zpívaný rock´n´roll a twist, melodie s původem v Itálii nebo v Latinské Americe a stejně podivně působí i korejské disco. Jednoho hned napadne, že tak exoticky asi musí znít naše rock´n´rolly nebo písničky z 80. let posluchačům odněkud z Ameriky… Tanečníci opět mění kostýmy, za nimi se v projekci míhají roztomilá videa se zvířátky a rybičkami, občas na scénu vplují staré dámy a užívají si společný tanec s mladými.

Jistě, toto nebyla hodina vkusu, ale vybraného chování v podstatě ano. Poselstvím této inscenaci samozřejmě není obměnit šatník a vyrazit ráno do práce v saténovém pyžama s růžovými draky chrlícími zlatý oheň. Ale popkultura a jistá záliba v kýči je součástí života každé generace, a pokud chceme sblížit světy různých generací, tak není jednoduššího nástroje. Tanec odjakživa spojoval, a čím rytmicky jednodušší a pohybově „primitivnější“, tím lépe mu to jde. Zde se neocitáme na bitevním poli mezi maskultem a midkultem nebo vysokou a nízkou kulturou, ale spíš v centru sociologického výzkumu. Mimochodem nepohoršovat se je znakem vyspělého ducha. Choreografce Eun-Me Ahn a jejím tanečníkům a babičkám se dokonce bez velké námahy podařilo roztancovat část publika a zapojit je do interakce. A to se také ne každému a v takovém počtu podaří.

Emanuel Gat: Sunny

Inscenace Sunny choreografa Emanuela Gata vznikla ve Francii, kde tento tvůrce našel zázemí, ale nese pečeť zemitosti izraelského tance. Je jakousi společnou taneční oslavou dne, který mohl být prožit a protančen. Podílí se na ní rovným dílem deset tanečníků a hudebník Awir Leon jako zpěvák, hráč a DJ v jedné osobě. Úvod patří sólu maskovaného muže, příchodu tanečníků v bílém skromném oděvu a tónům slavné písně Sunny (pochází už z 60. let, ale proslavili ji v 70. letech Boney M.). Ty ale Awir Leon protahuje a mění k nepoznání, a také se zvukem dalších melodií, které jsou možná jeho výtvorem a možná jen vynalézavým coverem, kouzlí zručně a vytváří zajímavou krajinu. Představení je částečně jeho koncertem a jsou okamžiky, kdy se zdá, že ze všech lidí na scéně je právě on nejvíc zasažen rytmem, i když si své sólo tančí až vzadu u kláves a mixážního pultíku.

Choreografie Emanuela Gata je zcela abstraktní, vztahy tanečníků nedefinované, situaci si můžeme jen domýšlet podle jejich výrazů. Střídá duety, kdy nechá několik párů na scéně provádět pomalé pohybové sekvence a divák se musí rozhodnout, kterou dvojici bude sledovat, anebo se jeho performeři pohybují jako jednolitá skupina. Směr pohybu často určuje švih trupu nebo paží, tanečníci někdy jen stojí a pomalu se k sobě přibližují s gesty, jejichž smysl, je-li vůbec jaký, chápou jen oni. Nečitelnost je někdy až za hranicí snesitelnosti. Pohyb sám není tak estetický a vytříbený nebo dechberoucí, aby se jeho sledováním divák uspokojil tak plně, že se obejde beze smyslu.

Tanečníci jsou ale vytrvalí, pružní, jejich pohyby jistě i přesné, cítí se jako skupina. Jsou to silné individuality, jedna z performerek dokonce tančí s protézou místo ruky a to tak přirozeně, že si to divák uvědomí až po dlouhých minutách sledování. Někdy se zastaví a vykřikují snad slova písně, ačkoli jim není rozumět. Je tu málo partneřiny v kontaktním smyslu, tanečníci se pohybují více kolem sebe a spolu sobě nadosah, fyzicky však interagují málo. Jsou také spolutvůrci kostýmů, v jedné části si na krátkou promenádu vytvořili oděvy z látek neforemných, blyštivých či neobvyklého materiálu, aby se v nich jen vynořili a znovu skryli, jako krátká návštěva UFO… Nakonec oblékají volná tílka a kalhoty, aby svému bezprostřednímu pohybu dodali ještě větší punc uvolněnosti. Těžko říci, jestli je bezbřehá svoboda projevu pro každého jednotlivce tím pravým řešením pro 70minutovou choreografii, kde tím pádem skutečně není o co se opřít v obsahu. Ve velkém auditoriu energie tanečníků nakonec nestačí na to, aby došla ke každému a dění na scéně je především zmatené. Ale pokud je to metafora našeho současného života, tak je vlastně docela trefná…

KREDITY

Útočiště

Vytvořili: Andrej Petrovič, Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Viliam Dočolomanský
Koncept, režie, choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistenti režie a choreografie: Andrej Petrovič, Hana Varadzinová
Hudba: Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta, Hana Varadzinová, Vít Halška, Štěpán Janoušek
Hudební konzultace: Jan Rösner
Výzkum: Kate Saunders, Jindra Bromová, Viliam Dočolomanský, Jana Pilátová, Hana Varadzinová
Dramaturgie: Jana Pilátová
Zvláštní poděkování: Zuzana Daňková
Účinkují: Andrej Petrovič, Rin  Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Marcel Bárta, Štěpán Janoušek, Vít Halška
Výprava a kostýmy: Lucia Škandíková, Tereza Kopecká
Světelný design: František Fabián
Zvukový design: Eva Hamouzová
Technická realizace: Pavel Kotlík, Hynek Petrželka, Tomáš Vondráček
Inspicient: Juraj Augustín
Produkce: Václav Hodonický, Zuzana Bednarčíková (Tanec Praha); Barbara Tůmová, Miroslava Kobrtková (Farma v jeskyni); Lucie Špačková (DOX)
Producent: Yvona Kreuzmannová

So Blue

Koncept a choreografie: Louise Lecavalier
Vytvořeno a účinkují: Louise Lecavalier, Frédéric Tavernini
Asistent choreografa a vedoucí zkoušek: France Bruyère
Světelný design: Alain Lortie
Hudba: Mercan Dede
Doplňující hudba: Normand-Pierre Bilodeau, Daft Punk, Meiko Kaji
Producent: Normand-Pierre Bilodeau
Návrh kostýmů: Yso

Dancing Grandmothers

Choreografie a umělecké vedení: Eun-Me Ahn

Hudba: Young-Gyu Jang

Umělecká spolupráce: Chun Wooyong

Kostýmy a scénografie: Eun-Me Ahn

Scénografie: Sunny Im/Yunkwan Design

Světelný design: Jin-Young Jang

Video režie: Tae-Seok Lee

Fotografie: Jiwoong Nam, Seunghwan Kim, Sangwha Lee, Tae-Seok Lee

Videoprodukce:  Eun-Me Ahn Company

Asistent produkce: Sang Lee, Eunji Park

Účinkují: Eun-Me Ahn, Jihye Ha, Youngmin Jung, Hyekyoung Kim, Jeeyeun Kim, Kyungmin Kim, Jaeyoon Lee, Hyunwoo Nam, Sihan Park a 9 babiček.

Produkce / Partnerství: Eun-Me Ahn Company with Doosan Art Center (DAC)

Koprodukce: Festival Paris Quartier d’Été.

 

Sunny

Choreografie a světla: Emanuel Gat
Živá hudba: Awir Leon
Spolupráce při tvorbě, účinkují: Thomas Bradley, Annie Hanauer, Peter Juhasz, Pansun Kim, Michael Loehr, Emma Mouton,  Genevieve Osborne, Milena Twiehaus, Sara Wilhelmsson, Ashley Wright
Produkce: Emanuel Gat Dance
Koprodukce: Festival Montpellier Danse 2016, Grand Théâtre de Provence,
Théatre de la Ville, Paris, Cité de la Musique – Philharmonie de Paris,
Scène Nationale d’Albi

Autor: Lucie Kocourková