Divadelní adaptace Kingova románu Misery, psychologického thrilleru z roku 1987, se v pražském Studiu DVA vyvedla pro všechny ty, kteří spíše než distinktivní Kingovu temnou hororovou atmosféru ocení černý humor a grotesku.
V režii Ondřeje Sokola, která se silně opírá o filmovou adaptaci románu z roku 1990, v níž excelují James Caan a Kathy Bates, která za roli získala Oscara, ať už jde o jednotlivé scény a jejich výběr i dramatizaci či interiér a rekvizity, se totiž děsivý thriller stává spíše černohumornou groteskou, v níž se diváci smějí na místech, kde by jim u románu i filmu téměř hrůzou a strachem přestávala proudit krev v žilách.
A přitom začátek inscenace působí tak, jak by divák, který přišel na horor, očekával: Sokol dokázal pomocí bílého sukna a video projekce přenést na jeviště atmosféru vánice a tragické autohavárie. Na jevišti se dokonce objevuje vrak vozu, z nějž je – prozatím neznámé – pochroumané tělo vytahováno v zimních oděvech zahalenou osobou.
Během několika vteřin se scéna na jevišti přemění na interiér domu Annie a k uším diváků i do života zpět procitajícího spisovatele Johna zní děsivé, vláčné, rozpité a mlžné: „Jsem vaše fanynka číslo jedna.“ (Zde reprodukovaný zvuk sehrál svou úlohu dokonale.) Jenže, zhruba v tomto momentě horor končí a na jevišti se rozjíždí úplně jiný žánr, který se blíží stylu bratrů Coenových například ve Fargu – totiž spíš než přímočará děsivost je v intenci Sokola černý humor.
Román Misery, který byl nominován na cenu World Fantasy v roce 1988 a který se dočkal i off-Broadwayového zpracování, sleduje Paula Sheldona, spisovatele známého pro viktoriánské romány o Misery Chastain, který je po autonehodě nalezen Annie Wilkesovou, šílenou „fanynkou číslo jedna“, která miluje postavu Misery. Namísto toho, aby Paula odvezla do nemocnice, přiveze Annie jako bývalá sestra Johna k sobě domů na opuštěnou farmu ve fiktivním městě Sidewinder v Coloradu, kde o něj chce pečovat.
Paul, který má četná zranění a nohy pochroumané natolik, že nemůže ani vstát z lůžka, natož chodit, je v ložnici pro hosty odkázán na Annie a její ošetřovatelské schopnosti i zásobu trvanlivých potravin a zdravotnických potřeb, včetně nedovoleného kodeinového léku proti bolesti, na němž si Paul velmi záhy vytvoří závislost.
Když si Annie přečte Paulův čerstvě sepsaný manuskript, kterým se chce Paul vymanit ze psaní historických románů o Misery, i poslední vydanou knihu o Misery, donutí ho, aby manuskript spálil a k Misery vytvořil pokračování, poslední díl, jímž by Misery vrátil do života.
Paul brzy pochopí, že je v rukách šílené bytosti, které se nemá jak vzepřít, na níž je navíc odkázán, a která znemožňuje, aby se kdokoli dozvěděl, co se se slavným spisovatelem děje. Nezbývá mu, než Annie ve všem vyhovět. V průběhu děsivého soužití s Annie zjišťuje, když je konečně schopen se pohnout, že Annie zavraždila vlastního otce, spolubydlící z vysoké školy a mnoho pacientů v několika státech USA – celkem třicet devět lidí – aniž by to kdokoli zjistil. Byla též zatčena a obviněna ze zabití několika dětí v nemocnici v Boulderu, ale byla zproštěna viny.
V Sokolově inscenaci se ovšem o těchto faktech ze života Annie nic nedozvíme. Exponované momenty jsou celkově okleštěny (vzhledem k možnostem jevištního zpracování) a jsou postaveny více méně na hysterickém křiku Adamovské. Ani brutální scéna zavraždění šerifa nevyzní tak, aby chladla krev v žilách. Pár diváků se možná lekne, ale probodnutí dřevěným křížem ani přejetí sekačkou na trávu nečekejte. I ten cákanec krve na okně působí spíš komicky – snad dokonce záměrně.
Několikrát v průběhu představení má divák pocit, že se Sokol intencionálně snaží původnímu hororu se tak trochu vysmát – nebo aspoň zasmát. Hutnější atmosféra a intenzivnější závěr by rozhodně inscenaci neuškodily.
Možná má ono groteskní vyznění inscenace na svědomí Zlata Adamovská, která oproti Kathy Bates ve filmu Roba Reinera nepůsobí jako psychicky nemocná sériová vražedkyně, není chladnokrevnou, pobožnůstkářkou ošetřovatelkou, která je děsivě chytrá a většinu času vážná a nekompromisní – jako řádová sestra. Adamovská v této – pro ni nové – herecké poloze působí spíš jako politováníhodná hysterka s rozmáchlými gesty, prudkými pohyby a retardovanou chůzí, která neustále křičí. Kathy Bates jako Annie má každou situaci patřičně pod kontrolou a i když se někdy impulzivně ve svých záchvatech vyburácí do polohy, kdy jednoduše exploduje ve vlně hněvu a agrese (třeba jako když popisuje nesmyslné navázání scén v Rocket Man, Rakeťákovi), až děsivě rychle samu sebe zastaví a přejde okamžitě do polohy „mistryně klidu a situace“, což právě způsobuje onu hrůzu nahánějící atmosféru, kdy nebohý spisovatel nikdy netuší, co přijde.
Kostýmy (Katarína Hollá) postavě Annie v podání Adamovské mnoho nepomohou – zatímco ve filmu je Annie vždy řádně upravená, nejčastěji v roláku a se zlatým křížkem na krku, byť je její oblečení staré a zašlé, Adamovská běhá po jevišti v holinách a vrstveném oblečení, které je užmoulané a špinavé.
Petru Štěpánkovi se bohužel v inscenaci nedostává velkého prostoru a přiznejme si – jeho postavě chybí detailnější zoom, který ve filmu zprostředkuje kamera, a plastičnost, kterou umožňuje psychologizace postavy v románu.
Důmyslná otočná scéna Adama Pitry, která otevírá pokoj pro hosta, kuchyni i prostor před domem, patří jednoznačně k nejsilnějším stránkám inscenace.
Z reproduktorů zaznívající dotěrné, stalkující „I am missing you“ sice pomáhá v závěru dotvořit mrazivý nádech představení, ale už je nějak pozdě na to, aby si divák neodnášel spíš dojem černohumorné inscenace než hororu.
Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení ze dne 5. 6. 2018.
Premiéra: 29. 3. 2018
Nejbližší reprízy: https://www.studiodva.cz/program-2/?code=23951
Napsala: Martina Doležalová
You must be logged in to post a comment.