Marná opatrnost v pražském Národním divadle nabízí poetičnost a lehkost i excelentní taneční výkony

Skvělým výběrem v repertoáru Baletu Národního divadla se stal při včerejší premiéře kultovní balet Marná opatrnost, „balet s rodokmenem“, v němž v průběhu staletí vystoupili nejlepší tanečníci světa a jejž doposud uvedlo více než 35 světových divadel, včetně Královského baletu v Londýně, Pařížské opery a Velkého divadla v Moskvě.

Pastorální hříčka, v těchto téměř letních dnech zavádí diváky do rurální venkovské dožínkové krajiny, která by stejně dobře mohla být francouzskou Provence (balet pochází od francouzského tvůrce Jeana Daubervala) či anglickým Suffolkem (oblíbený kraj sira Fredericka Ashtona, který balet vdechl nový koncept, v jehož duchu je v ND uváděn).

Slavný titul ze světové baletní pokladnice, který je oslavou života a lásky a v pražském ND je uváděn vůbec poprvé v historii, je taneční pastvou pro oko: opírá se o klasický taneční jazyk a vyžaduje dokonalé provedení náročných tanečních figur, a na jeviště přitom v duchu provinciální lidovosti a hravosti i tradicionálnosti přivádí taktéž tančící slepice a kohouta, živého poníka (k nesmírnému potěšení nejen dětského publika), pestrobarevnou máji i bujaré dožínkové tance.

Tato fascinující baletní komedie je bezpochyby atraktivní pro širokou veřejnost díky své bohaté výpravě a poetické lyričnosti, jež dnešní instantní a přehlcené době tak nějak schází. Záměrem Jeana Daubervala, který původní titul vytvořil v roce 1789 a uvedl pod názvem Il n’est qu’un pas du mal au bien (Je jen malý krůček od zla k dobru) poprvé na scéně Grand Théâtre v Bordeaux dva týdny před vypuknutím Velké francouzské revoluce, bylo zaujmout baletem divácké srdce.

Jako žák reformátora umění tance, Jeana-Georgese Noverra, Dauberval inscenoval dějový balet – ballet d’action – podle vzoru svého učitele. Na scéně vystupují prostí lidé a řeší se běžná témata dané doby; komediální dějová zápletka příběhu je jednoduchá a evokuje aluzi na Smetanovu Prodanou nevěstu: Lise miluje Colase, nicméně matka její volbu neschvaluje, protože ji chce výhodně provdat za bohatého Alaina, syna zámožného vinaře. V souladu s laskavým humorem celého baletu ale vše „dobře dopadne“ a Lise se smí provdat za muže, kterého skutečně miluje, čímž se téma stává nadčasové a má své echo a rezonanci i v dnešní postmoderní a postmileniální době, kdy se svobodná volba (a její prosazení) stává jedním z nejvyšších etických pilířů.

Unikátnost baletu pramení z jeho veskrze pozitivního naladění, příjemného humoru a nenucenosti i estetičnosti, kterou zaručuje bohatá rustikální výprava (na scéně se objeví dvě až tři opony) a nekompromisní požadavek taneční bravurnost protagonistů – technika jednotlivých figur musí být nutně vycizelovaná a vyžaduje jak preciznost, tak silnou expresi. Choreografie sira Fredericka Ashtona, který původní Daubervalův balet reformátorsky přepracoval a invenčně oživil, se totiž opírá o epický, výrazový tanec.

Ashton během svého působení v londýnském Královském baletu ve 20. století vytvořil značné množství titulů, mezi nimiž Marná opatrnost zaujímá výsostné postavení. Od premiéry v roce 1960 se Ashtonova verze s hudbou Johna Lanchberyho (který partituru upravil podle hudby Ferdinanda Hérolda z roku 1828) stala ve světě nejoblíbenějším baletem anglického stylu.

Tak jako se měnil název baletu, od Le Ballet de la paille (Balet o slámě) a La Fille Mal Gardée po Marnou opatrnost (v choreografii Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1885), měnila se i jeho pojetí a zpracování. Právě Ashtonova koncepce je ovšem virtuózním mistrovským dílem, v němž se náročná choreografie, v níž nechybí série energických pas de deux a vytříbených sólových výkonů, snoubí s širokou škálou motivů, témat a aluzí, jež Ashton do původního baletu přidává, byť někdy bez ohledu na přirozenost plynutí cyklu roku (např. dožínky, které probíhají na konci srpna, propojuje se symbolem májky, která se staví v květnu).

Do choreografie Ashton přidal (krom svého oblíbeného, charakteristického „Fred Step“) např. Reaping Dance, společný tanec vesničanů při sklizni úrody, působivý Maypole Dance s důmyslným zaplétáním pentlí májky, Dřevákový tanec z hrabství Lancashire (velmi tradiční oblasti na severozápadě Anglie) či Morris Dance (tanec venkovské chasy s holemi ve stylu tradičního anglického lidového tance, který je spojen s prvomájovými oslavami a jehož kořeny sahají až k rituálním keltským oslavám příchodu svátku jara). V květnaté Ashtonově verzi se odráží i inspirace českým prostředím; hned úvodní Chicken Dance je totiž odkazem na Janáčkovu Lišku Bystroušku a předobrazem Alaina se stal koktavý Vašek z Prodané nevěsty.

V duchu původního divadelního umění, kdy i ženské role hráli muži, tančí matku Lise, Simone, Alexandre Katsapov (v II. obsazení pak Jiří Kodym). Předobrazem Simone se stal slavný music-hallový komik Dan Leno, který se již v dětství proslavil svým Dřevákovým tancem, jímž Ashton obohacuje svou choreografii a kterého se Katsapov zhostil – ostatně tak jako celého partu – s naprostým přehledem a umem sobě vlastním. Katsapov je prostě skvělý i jako stárnoucí žena, která usíná při hře na tamburínu a jež miluje svou dceru a přitom je tak trochu hamižná a přepečlivá.

Neodmyslitelným atributem Dana Lena byl červený deštník. V Anglii, která je pověstná svými četnými srážkami, se díky Lenovi červený deštník stal oblíbenou vaudevillovskou rekvizitou. Ashton jej přidělil přihlouplému a nemotornému ženichu Alainovi, jehož ztvárňuje Veaceslav Burlac alternující s Mathiasem Deneuxem a Jonášem Dolníkem.

Ústřední party Lise a Colase připadly Alině Nanu a Ondřeji Vinklátovi (v I. obsazení). Oba jsou ve svých rolích opravdoví a umělecky přesvědčiví po stránce herecké i taneční. Výstižně pasuje i jejich fyziognomie a individuální, idiosynkratický rejstřík výrazových prostředků.

Alina Nanu je bezpochyby vynikající tanečnicí, ale v tomto baletu prokázala i svou hereckou a mimickou zdatnost: diváci napjatě očekávali její výkon v mimické scéně „Až se vdám“ ve druhém dějství, v níž si Lise představuje, jak jde s Colasem k oltáři a vychovává jejich děti. Tato scéna je neodmyslitelně spjata s italskou balerínou s mimořádným výrazovým talentem, Virginií Zucchi, ale i Nanu se jí ujala s úctou a působila v ní sladce naivně a nevinně.

Vinklát je jako Colas zemitý i vznešený. Jeho skoky působí lehce, dynamika jeho tance trefná a padnoucí a výborně zvládl i „bum lift“ (artistická zvedačka na závěr ústředního pas de deux), kdy Lise usedá na Colasovu ruku jako na židli, aby ji prudce zvedl do výše a držel na jedné ruce nad hlavou.

Marná opatrnost Národního divadla je klenotem, který bude jistě zářit v kapličce po mnoho sezón a potěší diváky i kritiky svým detailním a zdařilým propracováním. Nejednoho návštěvníka, který si zakoupí program, jistě rozradostní i růžová stužka na programu k představení, která se vine baletem jako symbol čisté a krásné lásky a jež byla důmyslně zapracována do programu jako důvtipný dárek.

Druhá premiéra baletu se koná dnes večer.

Nejbližší reprízy naleznete zde: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/12003

Napsala: Martina Doležalová

Podělte se s přáteli: