Inscenace Les v hlavní roli s Ivou Janžurovou v režii Michala Dočekala byla původně vytvořena v roce 2014 pro pražské Národní divadlo, které ji ovšem záhy z repertoáru stáhlo. Hra se v obnovené premiéře objevila na prknech Studia DVA v srpnu 2017, kde sklízí rozličné divácké ohlasy.
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, jeden z nejlepších ruských dramatiků, jehož realistická díla břitce a sarkasticky kritizují život moskevské společnosti 19. století, se narodil do rodiny obchodního právníka, takže mu byl blízký svět obchodování. Ve své hře Les (překlad do češtiny: Leoš Suchařípa) se skrze spor o prodej a koupi lesa vyjadřuje k nadčasovému tématu vypočítavosti a intrikářství v době úpadku tradičních hodnot. Zatímco pro bohatou majitelku panství Raisu Gurmyžskou představuje prodej lesa šanci jak rozmnožit majetek a získat mladého milence, pro bezskrupulózního obchodníka Vosmibratova je jeho koupě pouze výhodnou možností, jak levně vyzískat pozemek a dřevo. Hodnota lesa jako rodinného přírodního bohatství, které se předává z generace na generaci, je rozvrácena, stejně jako Vosmibratův vztah k vlastnímu synovi a přístup Gurmyžské ke svým příbuzným, kteří jsou závislí na její pomoci.
Nejvýraznějším zádrhelem Dočekalova zpracování tohoto citlivého tématu, které se opakuje napříč staletími a rodinami, je vpravdě nevydařená dramaturgie (Jan Tošovský), která inscenaci protáhla na téměř tři hodiny, přičemž první půlka trvá skoro dvě hodiny, zatímco by bylo záhodné jí ulevit četnými škrty. Ostrovského humor, tak jako kupříkladu humor Gogolův či Čechovův, je velmi specifický a nelze k němu přistoupit přes prvoplánovou komediální linii, jelikož taková musí nutně vyznít jako fraška. Ostrovskij si žádá přilnavou grotesku, černý humor oscilující na hraně absurdity, která přitlouká diváka do sedadla – chtěl by se smát, ale nemůže, protože nad komedií převládá tíha, jízlivost! Taková rovina zpracování ovšem vyžaduje propracovanost, dynamiku, komplexnost a propojenost, jež Dočekalově a Tošovského inscenaci tak nějak schází.
Dočekal přináší na scénu „meta-divadlo“ skrze explicitně, ze záznamu zaznívající režijní poznámky (čtené Petrem Pelzerem) a stroze pojatou scénu (David Marek), jíž dominují dvoje obrovité lítací dveře, na něž komorník zaznamenává křídou názvy prostředí, kde se právě děj odehrává, a centrálně umístěné, prosklené rozhlasové či nahrávací studio. Tento „zcizovací efekt“ známý z divadelní tvorby 30. let 20. století, především díky Bertoltu Brechtovi, působí v případě hry Les poněkud nepatřičně.
Scéna, která se obměňuje minimálně, přímým vstupem dvou „nosičů rekvizit“ na scénu, kteří tu a tam přinesou/odnesou stolek/židli, spíše než panské sídlo připomíná alternativní hipsterské bistro, kde se sejdou řadová sedadla z komunistických kulturních domů s oprýskanými („jakože vintage“) stoličkami a stolkem potaženým zeleným biliárovým suknem, uvnitř něhož se nachází modrá metalická pokladnička, kterou můžeme zahlédnout na koupalištích a u stánků s rychlým občerstvením! Kromě toho se na jevišti z jakýchsi neznámých důvodů objevuje automat na nápoje či mikrofony, na něž herci v určitých pasážích mluví (asi aby se shodila případná vážnost některých scén), a rakev, kterou na jeviště přináší potulní herci a v níž přespávají.
Podobné „karikování“ přechází i na postavy: statkářka Gurmyžská v podání Ivy Janžurové pobíhá po jevišti v bizarních „módních“ kostýmech a ve žluté kudrnaté paruce (kostýmy: Zuzana Krejzková). Obecně dává dojem – namísto šik a glamour elegance – paní obsluhující veřejné záchodky, zatímco Axjušin kostým upomíná na šaty chudého děvčátka z hor, které jsou závěrem hry vyměněny (když Axjuša uvažuje o odchodu k divadlu) za pestrobarevný model, jenž by se skvěle vyjímal v ulici Ve Smečkách poblíž místních night clubů.
Ruku v ruce s touto nevydařenou groteskností vizuální jde i exhibice exaltovaných, přehrávaných výstupů herců (původní obsazení z ND zůstalo z velké části zachováno) a přitom Igor Bareš a Vladimír Javorský v roli potulných herců Nešťastlivce a Šťastlivce dělají, co mohou (a o jejich hereckém talentu nelze pochybovat), aby ten nesourodě, rozháraně působící režijní koncept zachránili a nestal se z něj paskvil.
Jejich klaunské, kabaretní výstupy si žádají nadsazenou hereckou expresi, jíž naštěstí oba vynikající herci umí pojmout tak, aby nesklouzla do naprostého pitvoření. Bohužel, totéž nelze říct o Janžurové, které role zkrátka nesedí a dává v ní dojem až frustrující nejednoznačnosti; divák váhá, zda je statkářka v jejím podání odpudivě chamtivou, sobeckou, pokryteckou hédonistickou mrchou (původní záměr autora hry), nebo v principu politováníhodnou stárnoucí ženou, špatnou obchodnicí, která dělá zoufalá rozhodnutí a doufá, že jí život na stará kolena nabídne trochu radosti. Měla tato vágnost, nejasnost, nejednoznačnost být Dočekalovým záměrem? Chtěl postavu statkářky posunout, nahlédnout na ni z jiných úhlů? Nebo jde prostě jen o chybu?
Dočekal je přece režisér par excellence! Jak se mohlo stát, že Les nepřináší jeho tradiční zasmušilou poetiku, minimalistickou dokonalost a hlubokou plastičnost charakterů postav? Vždyť Ostrovkého dichotomie dvou světů, kde proti sobě stojí ti, kteří už zapomněli, že se přetvařují, že hrají, a ti, kteří se sice živí jako herci, ale jejichž podstata je skutečná, naplněná ideály, nabízí skvělou platformu pro k-zahloubání-nutící inscenaci, jež by se opírala o elementární citlivost a probouzela v diváku hořký smích i slzy!
Ano, druhá polovina hry je svižnější, dynamičtější, pádnější, rafinovanější a dává více vyniknout skutečnému umění vaudevillu, kdy jde Javorský se svým hereckým fluidem v jednu chvíli (a díky za ni) až na dřeň: sedí, otočen zády k publiku, ve shrbené póze, se skeletonem na triku a maskou z Výkřiku (resp. Vřískotu) na hlavě, u piana a jevištěm se rozlévají psycho zvuky, skřípavé, mocné, svíravé, načež se zvedá, aby zaplul do červených lodiček na vysokém podpatku, na kterých se potácí, tak jako životem, symbolicky do rakve, v níž ulehne – s lodičkami stále nazutými. Tato scéna upomíná na Mikuláška a Divadlo Na zábradlí a ve své lapidárnosti dává dojem slow-motion, který přesvědčivě vyjadřuje opovržení zatuchlou nehybností, pokrytectvím, celým tím podivným snažením, k němuž se mnozí upínají, jako by nevěděli, že veškeré směřování má jen jeden cíl a ten je nevyhnutelný.
Tato scéna, a pak závěrečná, kde se všichni scházejí na oslavě, na níž Nešťastlivec strhává ostatním pomyslné masky z tváří a nutí zúčastněné k zamyšlení, „kdo je tu vlastně komediant“, kým je hodno opovrhovat, dávají vyznít talentu Javorského a Bareše, kdy už nejsou nuceni předvádět jakousi komediantskou šmíru, nezdařilý kabaret, ale mohou jít do hloubky.
Razantní prořezávka a sjednocení je to, co by Lesu v Dočekalově pojetí pomohlo být skutečně tou inscenací, která poutá, aktualizuje, kritizuje a děsivě rezonuje se současnou společností.
Napsala: Martina Doležalová
Recenze představení ze dne: 30. 3. 2018