V těchto dnech můžete v pražském divadle Studio DVA nasát vánoční atmosféru skrze pohádku o chudém děvčátku prodávajícím sirky. Citlivý příběh Hanse Christiana Andersena (z roku 1846) o Lucii, která se na Štědrý den touží dostat za štěstím na druhý břeh zamrzající Temže, zpracoval do muzikálové podoby režisér, scénárista a scénograf Šimon Caban ve spolupráci se skladatelem a textařem Kryštofem Markem.
Divadlo Studio DVA uvádí tento muzikál vždy v adventním čase již od premiéry v roce 2013 a skutečnost, že bývají všechna představení stále vyprodána a hlediště se hemží jak dětmi, tak dospělými, naznačuje, že byť má tato adaptace slavné pohádky svá slabá místa (především v první půli večera), u diváků je oblíbená pro svou komornost, neokázalost a dramaturgickou jednoduchost, která ponechává zásadní prostor hereckému umu Jany Strykové v roli hravé a snivé Lucie a Petra Strenáčika v roli vnímavého, melancholického Mráze.
Důmyslně řešená scéna, která – jak bývá ve Studiu DVA zvykem – šikovně zahrnuje i orchestr, jenž je umístěn v horní části jeviště na kovovém mostě, který se klene přes pomyslnou řeku Temži, jež od sebe odděluje dva světy, tedy chudé od bohatých, oplývá atmosférou pouličního mumraje, kde promenující se lidé kupují svařák od stánkařů, kde nechybí hospoda, kam Luciin otec pravidelně utíká utápět své výčitky svědomí a pocit naprostého selhání, domy v anglickém stylu a vitráže konzervatoří, na něž jsou skrze důvtipné projekce promítány vánoční motivy.
V duchu vánoční atmosféry je ovšem na jeviště přidána i část nebe, totiž „první patro“, kde své – poněkud plytké – debaty vede Štěstěna (Zuzana Mauréry) s Andělem (Martina Placrová) a odkud na svět dole shlíží Luciina zesnulá Babička, která jako vypravěčka provází dějem a zároveň diváka zahrnuje moudrými, někdy až přemoudřelými radami. Z nebe do řeky padají třpytivé hvězdy, na lidi se snášejí vločky a Štěstěna spouští k lidem padající hvězdy, aby si mohli něco přát – byť v duchu převládající ponurosti a nostalgičnosti představení existuje minimální šance, že se přání splní.
Na členitou scénu bylo prakticky nemožné umístit náročnější choreografii (Jana Hanušová), takže se diváci musí spokojit (a rádi spokojí) s taneční náznakovostí a jednoduchými sestavami, které sem tam zahrnou zajímavý trik, jako třeba točivé, světlo sršící rachejtle. Pro dětské oči jsou „ohňostroje“ na jevišti jistě zážitkem a díky konzervativně laděným, prostým kostýmům (Simona Rybáková) dostává vyniknout každý scénický detail.
První půle představení je po všech stránkách poněkud slabší a významnějšími highlighty se stávají pouze chvíle Luciina snění, kdy se dívka utíká v představách do krásného velkého domu s krbem a množstvím světel.
Na výsost iritující jsou některá klišé (například v písni „hamty hamty, ať mám víc než tamty“), (nejen) genderové stereotypy a konverzační small talky Štěstěny a Anděla – respektive Andělky, o které je ovšem celou dobu hovořeno jako o „něm“, což poněkud mate diváky, když má Andělka dlouhé vlasy, ženský hlas a pod šaty výrazně vystupují sekundární pohlavní znaky. Že by jakýsi gramatický manýrismus tvůrců, protože anděl je přece „ten“? Půjdeme-li do důsledku, anděl je v religiózních textech pojímán jako bytost bezpohlavní, prosím.
Prázdně a povrchně vyznívají některé glosy Štěstěny a Anděla (případně i Babičky), kupříkladu že „Pán Bůh má v nebi pěkný babinec“ – komentář tím absurdnější, že je – jak již bylo zmíněno – o Andělce celou dobu mluveno jako o Andělovi.
Momentů, kdy má divák pocit, že se hra tak nějak snaží zbytečně zavděčit všem, je bohužel několik. Přitom bez nich by představení mohlo lépe a zdárněji fungovat na rovině čistého, mocného příběhu, který, obohacen o fascinující a díky Strenáčikovi skvěle ztvárněnou postavu Mráze, by mohl sám o sobě být nevytěžitelnou pokladnicí přesvědčivého umění, jež dojímá a pohlcuje.
Druhá půle představení nabývá na dynamičnosti i hloubce. Na jemnosti a ušlechtilosti mu dodává výkon Strenáčika coby personifikovaného mrazu, slepého pouličního houslisty. Jeho mluvené i zpívané dialogy s Lucií (Jana Stryková) patří k nejsilnějším a nejkřehčím částem představení: „Třpytivé konečky prstů, ze slzí krůpěje ledu. Ve světle zimního slunce perly se kutálí v prvotním sledu.“ To jsou tóny a slova, která vibrují v uších diváků mocně a působivě. Ve chvíli, kdy Mráz z čisté lásky k Lucii vykouzlí na Temži ledové kry (s použitím úchvatných led diodových projekčních efektů), aby mohla dívka přejít po zamrzlé řece a prodat sirky bohatým, má divák slzy na krajíčku, tím spíš, když Lucie zazpívá: „Jsi ledový motýl a díky tvým kouzlům teď mohu jít dál. Buď pozdraven milý, tvůj dar je to nejhezčí, co mi kdo dal.“
Strenáčikova renesanční umělecká všestrannost je odzbrojující: umělec kromě procítěného hereckého výkonu (a přednesu – kéž by všichni mladí herci uměli tak pracovat s hlasem, jemně jej podbarvovat a artikulovat) podává skvělý výkon coby houslista, zpěvák i tanečník – na kovovém mostě na jevišti předvede několik figurativních kousků, které oscilují na hraně náročných shybů ve slow motion, a když se k závěru představení uchýlí do jednoho z kruhů na mostě s koleny skrčenými pod bradou, jako pozorovatel, jako vodník nad rybníkem, jako měsíc nad mořem, divák nabyde zdání, že je tato postava vpravdě transcendentální a nadpřirozená.
Jana Stryková pokorně slouží záměrům tvůrců a na jevišti působí jako plachá, radostná, nevinná dívenka. Marta Vančurová v roli Babičky je přesvědčivá, byť jsou její lehce katechizující vzkazy občas přemrštěné. Ovšem, co jiného koncepčně činit? Pakliže Caban chápe anděly strážné jako nezodpovědné bytosti, které si raději dají svařák, než aby o někoho vpravdě pečovaly, a Štěstěnu jako lehce primitivní a nesourodou bytost, která nevidí dál než za roh, je vrtkavá, nestálá a dost naivní, musí někdo zastávat onen pomyslný part archetypální moudrosti: divák se jí tedy dočká od Babičky, která by si hravě zadala s ikonou od Boženy Němcové!
Vítaným oživením představení jsou v jeho druhé půli skutečná kouzla herce a iluzionisty Romana Štabrňáka. Nádherný je kupříkladu moment, kdy kouzelník z bílého šátku vyčaruje holubici, načež ji políbí a ona se opět promění v kus látky. Víc takových momentů by představení ohromně prospělo; a kdyby tvůrce napadlo – vcelku přirozeně – umístit kouzelníka spíše než na břeh chudých na břeh bohatých (kteří by logicky kouzelníkovi, na rozdíl od chudých, měli čím zaplatit), působila by tato pasáž na výsost patřičně.
Pokud chcete na představení zajít se svou ratolestí, ale obáváte se, protože sami z dětství máte kdesi v sobě zaryté trauma ze smrti dívky v Andersenově příběhu, věřte, že Luciino umrznutí zpracovali tvůrci této adaptace opravdu citlivě. Pojali jej – skrze čistou náklonnost Mráze k Lucii (motiv, který navíc významně kontrastuje a se slizkostí pana Sám, jenž se pokusí Lucii zneužít) – jako Luciin přechod do sfér, kde ji čeká jen láska, Babička a andělé, kde se plní sny a přání a kde není prostor pro lidské trápení, protože, v duchu východních filozofií, zde vše do všeho zapadá a dává smysl a nepoznané se otevírá širokou náručí uvědomění. Ruku na srdce, v tomto ohledu se tvůrcům zadařilo a dost možná svým pojetím mnohému dospělému diváku pomáhají rozpustit fobii ze smrti, která je v našem socio-kulturním prostředí stále velkým tabu.
Snad škoda, že celé to rozněcující, emotivní vyznění zazdí furiantská děkovačka při rozverné verzi Auld Lang Syne míšené s Joy to the World. Méně je často více…
Nepodbízivá, podmanivá a tajemná hudba Kryštofa Marka je zdařilá, a byť místy některé opakované partitury vyznívají poněkud nepatřičně a sálem příliš rezonují, je unikátní a tím působivější v momentech, kdy nese nádech meditativnosti a kontemplace. Výkon orchestru, zejména smyčců a pianistky Sáry Bukovské na forbíně, byl skvělý.
Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení ze dne 15. 12. 2017
Napsala: Martina Doležalová
Další představení, viz: https://www.studiodva.cz/program-2/
You must be logged in to post a comment.