Monika Absolonová coby Evita září leskem démantů ve slunci diváckého obdivu

Muzikál Evita v koncepci pražského Divadla Studio DVA je již pátým tuzemským uvedením tohoto slavného muzikálu ikonické dvojice Andrew Lloyd Webber – Tim Rice a od své premiéry 19. 2. 2015 láká stále další návštěvníky do téměř vyprodaného sálu.

Původní Evita premiérovaná na West-Endu v Princ Edward Theatre 21. 6. 1978 získala mnohá ocenění a navázaly na ni nejrůznější další verze a intertextuální odkazy, kupříkladu i notoricky známý film Alana Parkera z roku 1996 s Madonnou a Antonio Banderasem v hlavních rolích.

Pražský muzikál, který – stejně jako původní americká předloha – začíná pohřbem ústřední hrdinky Evity Perón a teprve posléze v retrospektivě odkrývá její životní příběh slávy a pádu, se opírá o tři základní nosné sloupy: Absolonovou, která je divácky oblíbená a na jejíž symbolická kynutí a mávání vycházející z partu role hlediště nadšeně reaguje opakovaným máváním, postavu Che (tedy aktuálně už opět oblíbeného argentinského marxistického revolucionáře Che Guevary), kterého působivě hraje Peter Strenáčik, a komorně, nicméně důmyslně pojatou režii Ondřeje Sokola.

I po dvou a půl letech uvádění bývá sál Divadla Studio DVA téměř vyprodán a diváci povětšinou aplaudují ve stoje. Přitom se nedá říct, že by pražská verze muzikálu dokázala přenést na jeviště atmosféru vášnivé Argentiny ani dokonalé pěvecké výstupy. A to jediné tango, kterého se dočkáme v choreografii (při prvním rozhovoru Evity a Juana Peróna), není vlastně vůbec tangem a Zdeněk Chlopčík či jemu podobní by ke krokovým variacím i taneční expresi měli jistě značné výhrady.

Skutečnost, že se diváci dočkají živého orchestru pod zdařilým vedením Kryštofa Marka, je příjemná, ale měla by konečně být tuzemskými scénami považována pro muzikálové produkce za samozřejmost.

Dějový koncept dodržuje základní pilíře původního muzikálu, který se více méně věrně opírá o reálnou biografii Evity Perón, jejíž hvězda začala stoupat v roce 1934, kdy se vydala z malého města Junín do argentinské metropole Buenos Aires, aby si obarvila své tmavé vlasy na blond, stala se herečkou a skrze svůj půvab a šarm se přes vztahy s vlivnými muži dostala až k samotnému Juanu Perónovi, kterému bylo v době jejich setkání 48 let (zatímco Evitě pouhých 24).

Evita, jíž si po boku nově zvoleného prezidenta Juana Peróna dělnické obyvatelstvo Argentiny zbožštilo na slunce, protože se šikovně uměla vemluvit do jejich přízně skrze svůj nízko-třídní původ, nelásku k buržoasii a štědré rozdávání příspěvků chudým ze strádající státní pokladny, stoupala hvězdným nebem vzhůru až do roku 1951, kdy oznámila svou kandidaturu na post viceprezidentky Argentiny, které se nakonec byla nucena ve svém slavném renunciačním proslovu – jejž v muzikálu vykresluje slavná scéna s hitem Don´t Cry for Me Argentina – zříci z důvodu rychle postupující rakoviny.

Skutečnosti z Evitina života, které následovaly po tomto proslovu, muzikál shrnuje do několika stručných scén, které nejsou vždy diváku neznalému historických fakt jasné. Například událost ze 4. června 1952, kdy Evita projížděla s Juanem coby nově zvoleným prezidentem ulicemi města, neschopná udržet se na vlastních nohách, a tudíž oděná do širokého kožichu, který skrýval konstrukci ze sádry a drátů, která jí umožňovala stát, spojuje muzikál do jednoho aktu spolu s lobotomií, již jí nechal manžel provést proto, aby se tolik netrápila bolestmi. O hysterektomii a chemoterapiích, kterými Eva prošla, nepadne v muzikálu ani slovo a zcela nepovšimnuty zůstávají všechny pocty, jichž se dočkala po své smrti, včetně získání titulu „Duchovní vůdkyně národa“, který jí argentinský Kongres posmrtně udělil, balzamizace jejího těla (Dr. Pedrem Arou) a jeho dlouhotrvajícího vystavování v leninovském stylu.

Divák si tak může myslet, že se Evita dočkala „pouze“ bohatého státního pohřbu (na němž se mimochodem mnozí návštěvníci v neorganizovaných davech ušlapali).

V muzikálovém epilogu se divák nicméně dozví o tom, že po svržení Juana Peróna z prezidentského postu a jeho úprku do Evropy v roce 1955 bylo Evitino tělo z nařízení vládnoucí vojenské diktatury odstraněno (z veřejného vystavování) a namísto uložení do plánované, rozestavěné hrobky, odvezeno tajně do Milána, kde pod falešným jménem leželo 16 let, do roku 1971, kdy byl ukončen veřejný zákaz Peronismu.

Podivné skutečnosti, že si na další tři roky Juan Perón se svou třetí ženou ponechal Evitino exhumované tělo v jídelně ve svém domě ve Španělsku a teprve po Peronově návratu z exilu do Argentiny a jeho znovuzvolení prezidentem na kratičké období do jeho smrti se Evita s poctami vrátila do své země, aby byla uložena do rodinné hrobky Perónů, zůstávají v muzikálu nezmíněny.

Absolonová je v roli Evity fyziognomicky a herecky velmi přesvědčivá, čemuž napomáhají i skvěle navržené kostýmy (Kateřina Štefková), ovšem pěvecky nedosahuje kvalit Loni Ackerman (či Eleny Rodger z obnovené verze broadwayského muzikálu z roku 2012 s Ricky Martinem). Ve vyšších polohách je její zpěv místy až nepříjemně přiškrcený. V hlubších tónech jí nelze upřít pěvecká zdatnost, ovšem přechody z nízkých poloh do vysokých skrze „rádoby operní berličky“ sopránového tremola působí poněkud nevydařeně. Tříbené ucho hudebního znalce nutně zaregistruje i falešné tóny, dokonce celé takty.

O výkonu Karla Rodena v roli Juana Peróna nejde, bohužel, prohlásit slovo chvály. Jeho zpěv je neumný (počet jeho pěveckých sól je naštěstí pro něj stejně omezený jako jeho pěvecký rozsah) a překvapivě ani herecký výkon nedosahuje standardu, na kterého jsme u Rodena zvyklí. Těžko se navíc dohadovat, proč v úvodním videu v úplném začátku představení vidíme Ondřeje Sokola (z alternujícího obsazení muzikálu) a nikoli právě Rodena. Snad jen chyba u audio a video pultu?

Bezpochyby nejlepší výkon pěvecký, herecký i taneční podává Peter Strenáčik v roli Che, který se stává průvodcem děje, jeho hybatelem a zároveň tím, kdo zastupuje nejrůznější mini party od osvětlovače na koncertě zpěváka Magaldiho přes descamisado („ti bez košile“, podporovatelé Peronových z řad dělníků) po Evitina odpůrce, kterého nechá vyhnat ze země. Jakkoli má skutečný Che Guevara s osudem Peronových pramálo společného, již v původním muzikálu má jeho charakter představovat hlas rozlíceného mladého muže, který se Evitě obdivuje, ale zároveň s ní v mnohém nesouhlasí a uvědomuje si záhy, že sliby této ženy vyznívají ve velkém měřítku naprázdno. Této postavě se dostává prostoru tak značného, že zcela přebije Juana Peróna. Strenáčik si umí přirozeně získat pozornost a náklonnost publika a v High Flying, Adored je naprosto vynikající. Jeho výkon je srovnatelný s tím, který proslavil Antonio Banderase v již zmíněném filmu z roku 1996.

České přebásnění původních písňových anglických textů Michaelem Prostějovským je obrovským plusem celé inscenace, stejně jako zajímavá scéna Adama Pitry, jež využívá posuvné bloky, které lze měnit a uzpůsobovat tak, aby představovaly různá místa.

Režie Ondřeje Sokola vychází ze základních ikonických prvků muzikálu Evita, takže scéně dominuje obrovské slunce, v jehož záři Evita stoupá ke své hvězdné kariéře. Sokol vzhledem k menšímu prostoru divadla vybral z muzikálu pouze ústřední témata, proškrtal původní libreto a využívá ústředního panelu scény pro projektování prostor, které by jinak na jevišti nemohl vytvořit – například stadion Luna Park, kde se Evita setkává s Juanem. Co nemůže Sokol vypovědět dějem, zahrne do titulků, které se na projekčním panelu objevují, jako by je někdo psal na stroji.

Komornost scény nutila Sokola k proškrtání „davových“ událostí (manifestace, volby, návštěvy evropských zemí), které jsou vypovězeny pouze v náznaku a často využívají přímé spolupráce s publikem v divadle.

Intimní scény, například Another Suicase In Another Hall Perónovy milenky v podání Veroniky Vyoralové či You Must Love Me, kdy si Evita uvědomuje odcizení od svého muže, kterého jí krade choroba, nad níž nemůže vyhrát, vyznívají velmi hluboce a působivě. Totéž platí o finální scéně, kdy své emotivní vyznání Lament Evita zpívá nad hlavami diváků, nad nimiž ji přenáší výsuvná plošina. Tato scéna působí umělecky přesvědčivě a dává dojem naléhavosti a ryzosti a i divák, který možná celou dobu představení zápasil s jistou nevolí k přijetí portrétu ženy, která se v principu „přes postel vyšplhala do vysoké politiky, aby se opřela o plané sliby a hluboké fráze určené masám nevzdělaných dělníků (ano, ty sliby, které v předvolebním období obecně nesnášíme)“ připustí, že Evita zkrátka měla co do sebe (a snad si i připomene její úctyhodné sufražetské snahy za práva žen volit).

Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala představení z 29. 9. 2017.

Nejbližší reprízy představení se konají 21. 10. a 4. 11.

 

 

 

Podělte se s přáteli: