Dokonalé umělecké sepjetí tanečníků, hloubka témat vycházející z lyriky původních doprovodných písňových textů Jarka Nohavici a Beaty Bocek, široký filozofický rozměr inovativní choreografie a vemlouvavá, nadčasová dramaturgická lyričnost – to vše nabízí nejnovější balet Petra Zusky, Sólo pro nás dva, která je zároveň odkazem na veleúspěšné Sólo pro tři (vzniklé před deseti lety) i rozlučkou Petra Zusky coby šéfa Baletu pražského Národního divadla.
Petr Zuska odchází z pozice uměleckého šéfa Baletu ND po patnácti letech a nutno podotknout, že si nemohl připravit úctyhodnější rozlučku, než právě balet Sólo pro nás dva, jímž uzavírá svou poslední sezonu a předává post Filipu Barankiewiczovi.
Šíře emocionálních podtónů, jimiž je baletní inscenace prodchnuta, je fascinující a plynule, v nenásilné, důmyslně postavené režii rozehrává v diváku struny radosti, smíchu, stesku i melancholie.
Přestože v 37 doprovodných písních Nohavici a Bocek (mladé slezské písničkářky, jejíž hudební styl připomíná kladenskou Radůzu), jejichž tematika, motivy i ladění oscilují v pestrém spektru, bychom stěží mohli očekávat jednoduché režijní propojení a sjednocení celku, Zuskovi se (coby tvůrci námětu, choreografie a režie) podařilo vdechnout baletu sjednocující, homogenní, kompaktní ráz, který se opírá o pilíře folkloru, jeho baladiky a melodičnosti, oblíbené Zuskovy harmonizace, souhry i kontrastnosti ženského a mužského prvku v širokém pojetí duchovním i tělesném, a dalšího častého Zuskova tématu, polatiní dichotomie a relativizace dobra a zla.
Inspirace folklorem a svérázem severomoravského kraje se promítá do scénografického řešení inscenace. Petr Zuska ke spolupráci přivzal prof. Jana Duška, se kterým ho pojí řada předchozích baletů (ať již poslední Chvění nebo například Stabat mater, Romeo a Julie či právě Sólo pro tři). Dušek na scéně vytváří prostý pokoj s několika kusy nábytku (včetně klozetu), který je snadno přemístitelný a jímž tanečníci-herci důmyslně, nikoli rušivě, posouvají za účelem přeměny scény. Výrazným prvkem scény jsou ramínka zavěšená na provazech, které je snadno spouštějí dolů k tanečníkům, na nichž jsou rozmístěny nejrůznější rekvizity, nejčastěji oblečení, ale také například kufr či kříž. Tanečníci si tak postupně odebírají z ramínek, co pro dokreslení daného výstupu potřebují, až ramínka zůstanou prázdná. Tento filozofický prvek vysvlékání, uzavírání jednoho cyklu (či spirály – s odkazem na Hegelovu vývojovou spirálu) a otevírání nového, je mocný a účinný, stejně jako dynamika celého představení a lehké, fluidní přechody mezi akty.
Před přechodem do druhé půle představení se scéna vyprazdňuje – šikovně, skrze doprovod písně Velká voda – a zůstávají na ní pouze dvě židle. Také kostýmy tanečníků se mění (Pavel Knolle) na modernější, barevnější. Realismus až naturalismus i grotesknost první půle představení se přelévají do silnější lyričnosti, komornější a procítěnější, jejímž hřebem je sólo o hledání sebe samého na píseň Zbloudilý koráb, které strhujícím, technicky dokonalým a umělecky procítěným, expresivním, sugestivním způsobem ztvárnil Matěj Šust.
Přestože název baletu odkazuje k Sólu pro tři, obě inscenace jsou velmi odlišné formálně i obsahově. V Sólu pro nás dva se neobjevuje žádný průvodce, ústřední postava ani pár. Vytrácí se také ostrá společenská kritika „rozhněvaného mladého muže“ a hlubší protiválečný podtón. I když se v nové inscenaci stále objevují motivy předčasné smrti, víry, politické a společenské satiry, jejich vyznění a celkový nádech se mění, nejsou již naplněné hněvem, jízlivostí a nesmířlivostí, což prokazuje, že tvůrce vyzrál po duchovní stránce v umělce, který chápe pojmy vyrovnanost, laskavost, klid, zkušenost a soucit.
I Zuskův humor se posouvá z cyničnosti do lehké grotesky, která koresponduje s humorem Nohavicovým. Nohavica je vypravěč, jeho texty jsou explicitní a Zuska v nich tak snadno nachází oporu pro své jevištní obrazy – ve výstupu na píseň Až to se mnou sekne (bravurní výkon Jakuba Raška jistě nezůstává bez povšimnutí) tak nechybí bandaska s rumem, při písni Myš se na jevišti objevuje plyšová myš, v Ladovské zimě se na scéně kupí vločky v rozkošných nadýchaných bambulovitých kostýmech a v Lachtanech si Štěpán Pechar a jeho rodinka navlékají ploutve (bujaré „bravo, bravo“ míří k Pecharovi za jeho komickou posunčinu, výraznou mimiku i skvěle dotažené taneční pohyby evokující vtipně pohyby lachtanů)
Mikro příběhy Nohavicových písní, které Zuska loajálně a s úctou následuje, ustupují ve chvílích doprovodných skladeb od Bocek do pozadí, na jevišti se odvíjejí lyrické obrazy překypující smyslovými vjemy a vyžadující od tanečníků niterné, ryzí procítění vyjádřené pohybem i hereckou expresí.
Šestnáct tanečníků, osm že a osm mužů, podává fenomenální výkony taneční i herecké. Zuskův moderní taneční jazyk prodchnutý místy prvky neoklasicismu je srozumitelný a sdílný. Čeština a polština, které zaznívají ze záznamu od obou zpívajících interpretů, dodávají inscenaci hlubší rozměr v rámci slovanské pospolitosti, která je ve Slezsku i dalších pohraničních oblastech esenciálním tématem. (Fenomén česko-polské zpěvačky ostatně významně zastupuje Ewa Farna, o jejíž divácké oblíbenosti nelze pochybovat.) Nohavica pro účely inscenace přebásnil několik svých skladeb do polštiny a Bocek zpívá několik skladeb naopak v češtině.
Plátno pro titulky umístěné v levém horním rohu nad jevištěm Nové scény není sice úplně ideálně situované a divák si často musí vybrat, zda raději sledovat dění na jevišti, nebo se snažit vnímat text skladeb, ale tuto situaci nelze pravděpodobně jinak řešit a je jediným drobným kazem na jinak famózní baletní inscenaci, v jejímž naprostém závěru při děkovačce se diváci mohou těšit i na skvělý přídavek.
Redakce www.nenudtese.cz pro vás recenzovala reprízu inscenace ze dne 18. 6. 2017 s druhým obsazením.
Napsala: Martina Doležalová
Nejbližší repríza: středa 21. 6. 2017