Noční můry a děsivé vzpomínky z dětství ožívají v novém kusu AnderSen Divadla Na zábradlí a otevírají dávno zasetá traumata, která – sdílená skrze emočně-oproštěné vyprávění – mohou s odstupem času působit absurdně, groteskně, či ještě hrozivěji než kdysi. Jisté je jedno: tuto inscenaci si buď zamilujete, nebo odejdete v půlce.
Málo je inscenací, které u diváků vyvolávají natolik vyhraněné protipóly ve vnímání a hodnocení jako AnderSen. V intertextové aluzi na odkaz dánského pohádkáře bychom stěží mohli očekávat idyličnost tradičních pohádek a happy endů, nicméně nejnovější hra Divadla Na zábradlí posouvá bezbřehou úzkost a podprahovou truchlivost Andersenových příběhů mnohem hlouběji a dál, téměř na hranici emocionální snesitelnosti, což se v průběhu vpravdě depresivní inscenace projevuje u diváků tím, že na ty nejdrastičtější momenty raději reagují smíchem, než by si jimi nechali provrtat duši.
Hned úvodní defilé hraček, postav z Andersenových příběhů, které upoutají výrazným líčením a kostýmy (Marek Cpin) i mechanickými pohyby loutek, předestírá ladění celé hry: strach, děs a hrůza, které jsme zažili v dětství a s nimiž více či méně úspěšně bojujeme do dospělosti. Pamatujeme si, jak děsivá byla tma v dětském pokoji, hlavně ta za skříní a pod postelí, pamatujeme si, jak strašidelně vypadala panenka, když se jí ulomila hlava nebo ruka, jak jsme se lekli, když čertík vyletěl z krabičky a naneštěstí se zrovna přetrhl drátek a on nás trefil do oka, jak moc jsme se v noci báli pouťové opičky na houpací gumičce zavěšené poblíž naší postele, která házela podivné stíny…
Právě motiv stínu, reálného, metaforického i toho, který se jako ústřední postava objevuje v Andersenově příběhu Nevěrný stín, je v dramatu silně zastoupen. Inscenace, která vznikala jako „work in progress“, forma tvůrčího, autorského divadla, na němž se podíleli všichni aktéři hry a umělecký tým, vyžaduje naprosto dokonalou symbiózu herců, sladění a propojení umělecké i lidské. Právě v této sehranosti a ve fascinující výpravě Marka Cpina (scéna, kostýmy) tkví nejsilnější pilíře inscenace.
Herci – hračky se po úvodní přehlídce rozhodnou „hrát si na lidi“. A tak se začne rozvíjet kaleidoskop vzpomínek, příběhů a vyprávění, z nichž mnohé jsou autentické, reálně odžité herci samými, a o to více frustrují naslouchajícího diváka a dráždí jeho soucit.
Vzpomínky jsou umocněny použitím diapozitivů, které jsou projektovány na jevišti, i krátkých, autentických videí a důmyslně využita je hra s kamerou a světlem (Jan Jungvirt), dokonce i baterkou, která je tu a tam namířena do hlediště, jakoby se po divácích žádalo, aby i oni osvítili to zapomenuté, pracně zablokované a zahrabané v šuplíku, který už se nikdy neměl otevřít. K velké škodě diváků jsou některé příběhy odvyprávěny tak tiše, že do zadních řad prakticky nejsou slyšet, a vyznění jiných je zase poněkud liché a prázdné. Větší míra zastřešující dramaturgické komplexnosti by v tomto hledu byla žádanou.
Dětské vzpomínky herců se nezřídka váží k prvním kontaktům se sexualitou a často se dotýkají nejrůznějších sexuálních perverzí, tabu a parafilií. Paralela pohádka – sen se tak spíše mění na psychoterapeutické sezení a Freudův psychoanalytický výklad snů opírající se o libido a pudy. Petr Čtvrtníček tak kupříkladu nezůstává pohádkovým císařem z pohádky Císařův slavík, ale přeměňuje se na pedofila i exhibicionistu, zatímco odhaluje možné kořeny svých úchylek skrze Rorschachův (a Jungův) test inkoustových skvrn.
Představení odmítá souvislý dramatický text a plynulou fabuli o klasické dramatické stavbě. Přesto se ale může u diváka dostavit katarze – skrze ryzí vnímání, naslouchání a přijímání a maximální využití esenciální imaginace. Dílo, částečně improvizované, které vzniklo úzkou, procítěnou součinností režiséra (Jan Mikulášek) a herců, je třeba nacítit jako lyrickou báseň. Epičnost je zde, i přes velké množství odvyprávěných příběhů, upozaděna. Jednotlivé příhody se slévají a prolínají, prostupují jedna druhou, jako tomu ostatně i v životě je. Žádný zážitek nestojí sám o sobě. I vzpomínka vytržená z kontextu má své situační propojení s něčím jiným. Volné obrazy a asociace hry si kladou za cíl vystavět mozaiku prodchnutou andersenovským smutkem i zoufalým smíchem. Po celou dobu divák cítí, že tu nevyvratitelně bylo (slovy velkého českého básníka Vítězslava Nezvala) „něco těžkého, co drtí, smutek stesk a úzkost z života i smrti.
Fenomenálně pojatá scéna se mění z úchvatného, detailně propracovaného loutkového divadélka (ano, toho v rokokové zelené s dekorativními malůvkami květů a girland, co mnozí z nás mívali doma jako děti) na domeček pro panenky, který ale místo líbivé barbie pink využívá syrově odhalující, tísnivě působící kombinace černé s bílou a který je navíc umístěn na jevišti tak, že je vidět vše „za scénou“, procházející rekvizitáři i divadelní nepořádek; symbolické „odhalení“ jde takzvaně na dřeň a před ničím nezavírá oči (oponu). Finální transformace scény na „třináctou komnatu“, která se na jevišti otevírá jako temná místnost se schodištěm a děsivým křížem (jenž spíš než na uklidňující kostelní prostředí upomíná na kříže mrtvých na krchově), připomíná časy, kdy děti, zatímco se jejich rodiče bavili při bujarých návštěvách do pozdních hodin v obýváku, usínaly stísněné v ložnici, vděční za přítomnost jeden druhého tím spíše, že jejich fantazii před spánkem zjitřila vzájemná vyprávění strašidelných příběhů.
Ve hře se objevují aluze a citované fragmenty z pohádek Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Děvčátko se sirkami, Sněhová královna, Stín, Statečný cínový vojáček, Malá mořská víla či Nevěrný stín, ale také útržky z Andersenových deníků, do nichž si tento velký spisovatel více než půl století téměř denně zapisoval své myšlenky, pocity, prožitky a touhy. Využity jsou také slavné hudební motivy, např. znělka z Dietlovy Nemocnice na kraji města nebo Müllerův hit Nahý, i autorská hudba Miloslava Königa (vytvořená přímo pro hru), který v inscenaci vystupuje v roli Kaje.
Kromě postav z Andersenových pohádek se na jevišti objevuje i spisovatel sám (Jiří černý), ale také česká pohádkářka Božena Němcová (Magdaléna Sidonová), jejíž význam na jevišti diváku bohužel poněkud uniká a podporuje zdání jisté nesourodosti a obsahové nekompaktnosti díla.
Divácky náročná inscenace propojující Andersenovy pohádky s traumatickými zážitky a nočními můrami z dětství skrze kolektivní improvizaci je jistě umělecky zajímavým počinem, nicméně mu schází hlubší pointovanost a procítěnější rytmus řazení jednotlivých aktů.
Premiéra: 2. a 3. 6. 2017
Napsala: Martina Doležalová
You must be logged in to post a comment.