V čase (po)migrační a (po)vládní krize vstupuje Čapek na prkna Divadla Rokoko, aby z dob nedávno minulých promluvily jeho myšlenky a texty k divákům ve vším svém lidském a mravním apelu a připomněly, jak snadno může dojít k opakování chyb minulosti a jak důležité je si připomínat, čeho se napříště vyvarovat.
Inscenace režiséra Pavla Kheka a dramaturgyně Věry Maškové, která skrze osud významného českého spisovatele a novináře Karla Čapka mapuje důležité období našich dějin, sleduje tuto inspirující osobnost v období od nástupu Adolfa Hitlera a NSDAP k moci do Čapkovy smrti (krátce po Mnichovské dohodě) dne 25. 12. 1938 a zároveň v závěru nastiňuje další vývoj v Československu po tomto mezníku.
Hra se zaměřuje na Karla Čapka jako společensky a kulturně činnou osobnost, která byla ve třicátých letech 20. století nucena bojovat se zbabělostí, malostí a nenávistí národa, a to pouze svým perem, důvtipem a mravními idejemi, jež se vyhýbaly jakémukoli extremismu, čímž si snadno zprotivily ideově pevně vyhrazené tábory nacisticky i nacionálně, ostře protiněmecky, smýšlejících obyvatel v té době občansky a názorově silně rozervané země.
Z pohledu tehdejší doby, jakýmkoli směrem názorově vyhraněného, by Čapek mohl být vnímán – označeno dnešním oblíbeným slangem – jako příslušník „pražské kavárny“ či „sluníčkář“, totiž ten, který se skrze své novinové příspěvky a hry k věcem vyjadřuje, ovšem spíše než čeření vod planými vyostřenými útoky se snaží upřednostnit diplomacii a co možná nejobjektivnější pravdu, jež by reflektovala dnes již známé skutečnosti, o kterých ovšem tehdy běžely od úst k ústům pouze spekulace (jmenovitě například existence koncentračních táborů či směřování Hitlerových záměrů po jeho nástupu do funkce kancléře).
Inscenace se ovšem zabývá i ryze osobním Čapkovým životem, jeho vřelým vztahem k bratru Josefu, k životní družce a posléze i manželce, herečce Národního divadla, Olze Scheinpflugové, či k rodině Mannových (jejímž těžištěm je manželství nositele Nobelovy ceny Thomase Manna – bratra Heinricha Manna – s Katiou Mann Pringsheim, dcerou židovského profesora matematiky). Po převzetí moci nacisty museli Mannové opustit Německo a – též díky silné podpoře a pomoci Karla Čapka – české městečko Proseč udělilo osmi členům rodiny domovské právo, díky kterému mohli získat československou státní příslušnost.
V čase silných dozvuků migrační krize a proti-migrační vládě Donalda Trumpa, který je znám svými odmítavými postoji vůči nelegálnímu přistěhovalectví i vůči smlouvám o svobodném obchodu a který prosazuje názor, že Spojené státy nemají příliš intervenovat ve světově politice, přináší autorský projekt Kheka a Maškové na divadelní prkna aktuálnost s mocným, byť nevtíravě předkládaným, podtextem apelu a výstrahy.
Ve třicátých letech 20. století též nepopiratelně na mnohých stranách existovala touha domluvit se a probíhala diplomatická jednání, která měla zabránit válce. Ale právě krok, který byl vnímaný jako „nejmírovější“, pacifistická politika appeasementu, zvrátil věci tak, že k válce došlo. Jako Damoklův meč tak nad diváky visí v průběhu celého představení Čapek otázka: „Co když se zase někdo spojí, aby někoho jiného obětoval?“ A nikdo nebude naslouchat názorům Čapka či Churchilla (který se od počátku stavěl proti vyjednávání s Hitlerem a podle nějž byla Mnichovská dohoda totální porážkou skutečné diplomacie).
Hra je koncipována jako sled společenských a politických událostí, do nichž je Čapek vtahován. Mnohé důležité momenty jsou diskutovány v dvojdomě bratří Čapků (Čapkova vila) na pražských Vinohradech, kde se scházel kruh tzv. Pátečníků, skupina intelektuálů, mezi něž patřili mj. i ve hře zachycení prezident T. G. Masaryk, Karel Poláček a Edvard Beneš, ale též v dramatu okrajově – nicméně v rámci aktuální ideové intertextuality zásadně – zmíněný Ferdinand Peroutka. Hra mezi Pátečníky vnáší též jejich sympatizanta Vladislava Vančuru, který ovšem výrazněji spolupracoval a scházel se s levicově smýšlejícími intelektuály a později za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence (ilegální odbojovou organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru), za činnost v níž byl v květnu roku 1942 popraven na Kobyliské střelnici. Fabule hry se k tragickému skonu Karla Poláčka, Josefa Čapka (oba zemřeli v koncentračním táboře, Poláček při pochodu z Hindenburgu do tábora Gleiwitz – či až v táboře, Josef Čapek, krátce před osvobozením, v Bergen-Belsenu na tyfovou epidemii; přesné datum jeho smrti ani skutečný hrob nejsou známy) i Vladislava Vančury vyjadřuje lyrickým, názorným scénickým obrazem, v němž všichni zmínění drží v rukou kufry (symbolický význam poslední cesty) a za sebou mají cedulku s číslem (symbolický význam čísla vězně či čísla hrobu).
Důležitým situačním místem se v rámci hry stávají též Lány, kde prezidenta Masaryka navštěvuje Čapek, který jej fotografuje, natáčí a vede s ním dialogy, aby to vše zúročil zejména ve svých Hovorech s T. G. M. Jejich silné přátelství je ve hře zachyceno ve své šíři, důstojnosti a cti, přičemž dramatický koncept využívá motivu péče o rostliny, jíž Čapek věnuje (spolu s Josefem u svého domu, ale i v prezidentových Lánech) náležitou pozornost, aby jedna rostlina nepřebila druhou, což symbolicky nese rozměr péče o národ, kterou Masarykovi ani Čapkovi nelze upřít.
Důmyslně řešená scéna je v průběhu představení samotnými herci šikovně a (nikoli rušivě) měněna též na univerzitní prostředí, kde Čapek v reakci na spor o univerzitní insignie vede na Švehlově koleji svou známou přednášku, vlakové kupé – důvtipně dokreslené videoprojekcí (režisér obrazu: Daniel Hnát) či kavárnu, v níž se setkává radikální antifašista Jaroslav se začínající herečkou Vlastou a kterou provozuje po smrti svého otce nacisticky orientovaný Václav. Díky těmto třem postavám tvůrci hry výstižně vykreslují tři zásadní postoje českého národa vůči celému dění v Evropě třicátých lete, zejména na domácí scéně.
Esenciální součást scény (Michal Syrový) tvoří široké papírové plátno v pozadí, na nějž jsou projektovány různé scenérie, lepeny tematické a dobové plakáty a herci kresleny nejrůznější detaily, ale které zachovává během představení pouze lehce adaptovaný leitmotiv mříží, jež zastupují jak mříže vězení, tak okna kavárny či vlakového kupé, tak francouzská okna v Čapkově vile.
Tento moment umožňuje jak dokonale propojit různé lokality, tak podpořit základní záměr hry, který usouvztažňuje myšlenky Čapka s idejemi prezidenta Václava Havla. Tvůrci hry originálním, geniálním způsobem umožnili skrze snovou realitu jevištních prken, aby se tyto dvě osobnosti setkaly a pohovořily spolu o životě jako dva přátelé, přičemž z jejich dialogu nemizí ryzí nadhled a důvtip. Autoři hry ponechávají Havlovi tu výhodu, že přišel až po Čapkovi, a zná tudíž jeho tvorbu, takže, když Havel například zmíní, že z vězení může psát pouze Olze, Čapek kontruje, že pro něj je Olga jedinou, které psát chce, na což Havel reaguje: „Já vím, Listy Olze.“, což Čapek samozřejmě nepochopí, neboť nemůže tušit, že korespondence jeho družce bude vydána pod titulem Listy Olze.
Vztahu Olgy a Čapka věnuje hra velkou pozornost a zmiňuje všechny podstatné okolnosti jejich poměru, kterému nebyla nakloněna ani rodina Olgy (o třináct let starší Čapek byl kolegou Olžina otce nejprve z redakce Národních listů a později Lidových novin a Scheinpflugovým připadalo, že vztah je nerovný, bezperspektivní a dívka impulzivní a příliš mladá), ani rodina Čapka (Olga byla příliš živelná a rodiče měli pocit, že by se neuměla postarat o Karla, který po prodělané spále trpěl bolestmi nemocné páteře). Také lékaři Čapka před manželstvím varovali z důvodu možného rozpadu obratlů a ochrnutí. Karel a Olga proto své první zasnoubení zrušili a až do roku 1935 Čapek Olgu pouze navštěvoval. Teprve o divadelních prázdninách v roce 1935, kdy lékaři Čapkovi sdělili, že se jeho nemoc nehorší, požádal Karel v Alpách Olgu o ruku. Svatba se konala v tichosti po návratu, pouze za účasti dvou svědků a reportéra Lidových novin Františka Feigla.
Hra vystihuje Olžinu trpělivou lásku ke Karlovi, její temperament i sílu, s níž stála za svým mužem v době útoků českého tisku a hájila jeho názory i po jeho smrti v prosinci 1938. Co v inscenaci zůstává stranou, jelikož to není pro záměr tvůrců podstatné, je skutečnost, jak těžký život žila Olga po roce 1948 například proto, že Karel vyjádřil své nesympatie vůči komunismu ve svém pamfletu Proč nejsem komunistou. (Olga zemřela v roce 1968 na srdeční zástavu po dohrání odpoledního představení pro školy Čapkovy hry Matka, jejíž námět sama v roce 1938 Karlovi navrhla.)
Ryzost a upřímnost inscenace, která se pokouší být ve své ilustraci doby a názorů co nejvíce autentická, je podpořena i tím, že herci v průběhu představení téměř nepřetržitě na jevišti kouří, neboť tak tomu tehdy povětšinou bylo. Autoři ovšem neopomínají ani jiné dobové detaily, skvěle navržené jsou kostýmy (Agnieszka Pátá Oldak) i výběr hudebního doprovodu, který sestavil Vladimír Nejedlý, jenž nevypustil v hudebním aranžmá Masarykovu milovanou lidovou píseň Ach synku, synku (zpěv: Jarmila Novotná), znějící tklivě a emotivně ze záznamu v zásadním okamžiku Masarykova úmrtí a národního čestného pochodu.
Ty historické milníky, jež nelze na jevišti zachytit a ilustrovat, shrnují herci, když vystoupí ze svých rolí, aby se stali vypravěči – zajímavý, plně funkční moment, který dokreslí to, co divákům mohlo při hodinách dějepisu a literatury uniknout.
Punc uměleckého zlata hře dodávají skvělé herecké výkony všech účinkujících, mezi nimiž exceluje přirozeně působící, přesvědčivý Jiří Hána v roli Karla, který v průběhu celého představení autenticky udržuje nahrbený postoj svého těla, aby se pohyboval jako Čapek, jenž kvůli své nemoci držel hlavu a ramena neustále v mírném předklonu. Vynikající je též herecká exprese, gestika a dikce Máši Málkové v roli Olgy, nicméně v rámci fyziognomie jsou zde silně rušivým momentem její husté tmavé vlasy, neboť skutečná Olga byla blondýnka, která vždy preferovala spíše krátký sestřih.
Podobně nepatřičně se jeví i statná postava Jana Řezníčka v roli Poláčka; jakkoli dobrý je jeho herecký výkon, typově protagonista své postavě zkrátka neodpovídá.
Ústřední a závěrečné setkání Čapka s Havlem jsou výraznými momenty hry, které ji posouvají ještě hlouběji v pojetí zdařilé, inovativní dramatizace. Zvolání „bravo“ si zaslouží mistrnost, s jakou autoři hry usouvztažnili Čapkovu otázku „Má to všechno smysl?“ s Havlovým slavným mottem „Pravda a láska musí zvítězit.“ a náznakově je propojili (jakkoli interpretaci ponechávají zcela na diváku) s aktuální tragikomicky absurdní a trapnou situací kolem výroků prezidenta Zemana, vyřčených v lednu roku 2015 při proslovu k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kdy „hlava státu“ mj. vyjádřila dodnes nepodloženou domněnku, že Čapkův souputník, gestapem perzekvovaný a v koncentračním táboře vězněný, novinář Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem a napsal údajně (dodnes nenalezený) oslavný článek Hitler je gentleman.
Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala premiéru hry Čapek zde dne 3. 6. 2017, kterou vřele doporučujeme a udělujeme 90%.
Napsala: Martina Doležalová
Nejbližší reprízy představení: 5. a 10. 6. 2017
