V neděli 28. 5. uvedli Dekkadancers na holešovických Jatkách 78 spolu s baletem Jihočeského divadla představení Jižní spojka. Komponovaný večer o třech částech tradičně hýřil vtipem a nadsázkou a opíral se o současný balet, který čerpá z prvků tanečního divadla, scénického tance a street dance.
V průběhu triptychu se vedle sebe představili sólisté baletu Jihočeského divadla spolu s členy uskupení Dekkadancers.
Večer zahájila již prověřená choreografie Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara s názvem Přesně včas na hudbu Maxe Richtera a Franze Schuberta, která může být interpretována hned v několika rovinách, jako souboj ego a alter ega (či super ega) s id či jako lidské smiřování se s tragikou mezilidských vztahů, která se dotýká odchodu milovaného či milované.
Oba autoři choreografie v ní zároveň tvoří ústřední taneční duo a jejich vzájemné taneční i kolegiální napojení je ohromující. Na jevišti předvádějí dokonalou symbiózu dvou profesionálů, kteří zároveň plynou na stejné či obdobné vlně vnímání světa kolem. Jejich pohyby se skvěle doplňují a kompenzují a je jisté, že by do budoucna mohli zauvažovat o delší taneční kompozici jen pro sebe, jelikož by ji jistě dokázali tanečně zúročit.
Taneční souznění a prolínání všech čtyř tanečníků a dvou tanečnic (Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Tereza Kučerová, Julie de Meulemeester j.h. baletu Jihočeského divadla, Giovanni Rotolo, Mathias Deneux, ), kteří v představení participují, je harmonické, emotivní a umělecky mocné.
Druhá část večera prakticky plynule, bez přestávky, navázala na první. Na jevišti za důvtipných komentářů pouštěných ze záznamu (tak trochu v avatarském stylu či ve stylu automatizovaného google překladače, který sem tam nějaké slovo vypustí) proběhla rychlá přestavba scény a rozjela se minimalistická choreografie ve stylu futuretra s názvem Faunovo odpoledne, kterou Marek Svobodník vytvořil před dvěma lety a která zpracovává dnes již klasické téma baletní partitury s podtitulem “ i faunové mají své sny“.
V pojetí Faunova odpoledne – L’après-midi d’un faune (název vychází ze stejnojmenné doprovodné slavné skladby Clauda Debussyho) – proměnil Svobodník snění božského fauna ve snění studenta přírodních věd, jehož nymfami, múzami či gráciemi se staly tři svůdné tanečnice v důmyslných průsvitných plastových pláštích, které upomínají na science fiction a fantaskní kostýmy z filmů 60. let (kostýmy: Marek Svobodník, Denisa Horová). Každá nymfa si hlídá svůj malý stromek, který může symbolizovat panenství nebo stromy poznání.
Výrazně obohacujícím prvkem choreografie je také taneční výstup moderních studentů v černých rolácích, kteří tančí na hudbu skupiny Radiohead a jejichž dynamický pohyb vytváří zajímavý kontrast k následné pomalé, svůdné části, v níž ústřední student uniká do snění.
Explicitní, vábivé, sexuálně nabité pohyby tanečnic oscilují na rovině graciéznosti a aristokratické vznešenosti nikoli nepodobné sochám v antických fontánách a manipulátorské chtivosti, která z nymf činí nymfičky a nymfomanky, jimž student, podroben primární a přirozené síle chtíče, propadá.
V této kompozici prokázal Marek Svobodník svůj výrazný choreografický talent založený na bystrém vtipu, tanečních hříčkách a výrazné kombinaci zajímavých tanečních figur a posunků.
Zlatým hřebem večera se stal prozatím poslední choreografický počin Viktora Konvalinky (který na pražskou premiéru svého kusu též osobně zavítal) s názvem Elixír. Na libreto scénáristy Štěpána Benyovszkého vznikl příběh o honbě za elixírem věčného života plný situačního humoru a gagů, jež jsou charakteristickým znakem pro tvůrce souboru Dekkadancers, doprovázený klasickými francouzskými šansony, ale i například úryvky z Čajkovského Louskáčka.
Dějové, vpravdě epické taneční divadlo, provázené mluveným slovem pouštěným ze záznamu, v němž Jiří Lábus zastupuje jak roli vypravěče, tak hlasy jednotlivých postav (majitele baru na jihu Francie – v malé, ospalé vesnici poblíž Dijonu, podivného, tajemného, nevyzpytatelného botanika, brutálního lupiče a sběratele holičských břitev, marseilleského podvodníka a mafiána i tří řádových sester), v sobě mísí prvky templářských legend a konspiračních teorií týkajících se skutečně existujícího, tajemného městečka na jihu Francie Rennes-le-Chateau (známého z filmu Da Vinci Code), literární vampyrismus Brama Stokera o legendárním transylvánském hraběti Draculovi, „kmotrovsky-laděný“ příběh o mafiánovi, ale také šarvátky ve stylu „wild, wild west“ a patos jižanských telenovel. Boj o zašifrovaný templářský svitek vedoucí k pokladu, elixíru nesmrtelnosti, čerpá též z nechvalně proslulých reálných historických odkazů, jakými bylo například pálení čarodějnic či církevní inkvizice.
Dramaturgie inscenace je zajímavá a nepochybně pobaví, byť se opírá primárně o trochu otřepané a prvoplánové scénky (jakými je například vilné mužské snění o jeptiškách v podvazcích), ale choreografie mohla být nepopiratelně bohatší a více propracovaná. Divák se neubrání pocitu, že se na jevišti ve finále odehraje tak nějak mnoho povyku pro nic – taneční inovace a přínos zde tak nějak chybí. Jde prostě o humorné, více méně činoherní, pásmo plné scének, kde ale tanec ustoupil činoherní fabulaci.
Alternativně laděný prostor Jatka 78 nabízí široké možnosti využití a performance souboru DEKKADANCERS v nich nabyla svěžího rozměru, který umocnil i důmyslný světelný design (ve Faunově odpoledni dojem z působivých tanečních kreací podpořila stínohra těl reflektovaná po stěnách kolem jevištního prostoru), rozvrstvení scény a vstupy tanečníků na ni z nejrůznějších „šál“ a směrů, včetně hlediště.
Napsala: Martina Doležalová
