Nový počin Laterny magiky snoubí současný tanec i artová multimédia. Je výtvarně i choreograficky zajímavý a úzce navazuje na některé původní principy Laterny, které obohacuje o moderní technologie.
Projektu schází hlubší dramaturgická propojenost jednotlivých částí, jež tak někdy vyznívají jako liché, nicméně, jak tvrdí tvůrci Cube, režisér Pavel Knolle a dramaturg Jan Tošovský, účelem nebylo odvyprávět plynulý příběh, ale hledat nové možnosti práce s Laternou magikou v rámci tzv. LaternaLAB, tedy ukázat kaleidoskop nových tvůrčích možností a dotknout se témat, jakými je ztráta hledání identity v dnešním světě vytváření vlastní tváře skrze sociální sítě, virtuální realitou a bezbřehým hédonismem narušené mezilidské vztahy i kleště neexistujících pravidel a přespřílišné volnosti, která paradoxně svazuje.
Cube předkládá diváku konceptuálně nabité, výkladově bohaté, na sobě nezávislé výjevy, které se soustředí více než na epičnost fabule na lyriku estetického obrazů, jež mají působit na divácké emoce a v rámci postmoderní filozofie probouzet širokou škálu dekonstruktů, čili interpretačních rovin.
Představení, využívající černé a bílé jako ústředních barev scény, snoubí filmový obraz a živou akci, využívá původních principů camera obscura a konturové stínohry, nověji černého divadla a nejaktuálněji video-mappingu (Jan Hladil a František Pecháček), který je projektován nejen na plochu ústřední velké čtvercové, sešikmené desky, jež dominuje jevišti, ale též na další části záměrně roztříštěné a segmentované jevištní plochy, kterou protínají nejrůzněji umístěná plátna a široké pruhy lamel dávající dojem průsvitných folií. Svět jeviště se tak drobí na několik mikrosvětů, které poskytují obsáhlé možnosti pro vyjádření tvůrčího záměru. Scéna (Pavel Knolle) patří k nejmocnějším celkům projektu a jednoznačně je do ní vkládána silná umělecká intence.
Cube skládá do celku sled čísel, v nichž se prezentuje osm tanečníků, čtyři ženy a čtyři, kteří se symbolicky pohybují většinu času „na šikmé ploše“ ústředního čtverce. Jejich pohybová technika je zdařilá, ale exprese (zejména herecká a umělecky sugestivní) místy pokulhává. Choreografové David Stránský a Štěpán Pechar vsadili na dynamiku pohybu, rychle se měnící figury, obrazce a uskupení a současný taneční jazyk, který využívá prvky moderního, scénického tance i street dance (break dance, free style ad.).
Kontrast k tomuto celkovému záměru vytvářejí dvě pasáže, melancholická Nirvána (níže) a rozverná „skica moderního randění“ doprovázená slavným hitem Serge Gainsbourga a Jane Birkin Je T’aime,… Moi Non Plus, který je explicitní konverzací dvou milenců při milování. V této části ustupuje choreografie činohře, jíž předchází text messaging (projektovaný na čtverec na jevišti), typický pro dnešní éru sociálních sítí a virtuální komunikace. Z konverzace – kterou zastupují výhradně emotikony – je zřejmé, že muž i žena chtějí a očekávají každý něco jiného, ale nakonec se přece jen domluví na schůzce, na kterou muž v klidu čeká u piva, zatímco žena neví, co dřív, aby se dokonale nachystala na setkání (trochu přepjatý stereotyp, ale proč ne, diváky pobavil a práce kameramana Marka Brožka v tomto krátkém filmu je zdařilá).
Samotné rande je pak koncipováno jako střih po sobě následujících výjevů a selfíček z průběhu večera, který začíná zdvořilým předáním pugétu a bisous a pokračuje přes postupné slečnino opití až po cliché závěr v posteli, ze které muž nakonec odchází kvůli dívčině chrápání. Tak, vtipné to bylo, ale příliš mnoho stereotypů a nahlížení ženy jako zoufalkyně, která potřebuje dvě hodiny přípravy na rande, kde se do půl hodiny zrychtuje pár sklenkami sektu, automaticky je svolná k „one-night-stand“ a ještě ke všemu chrápe, už je možná moc. Nelze si neklást rétorickou otázku, s jakými ženami to mají choreografové – v tomto případě spíš režiséři – Pechar a Stránský zkušenosti. Asi by si měli v tomto ohledu rozšířit své obzory.
Skvostná je Nirvána. Několik vertikálních lamel je volně vpuštěno do prostoru a pomocí techniky černého divadla a projekce všudypřítomného deště je vytvořen snový, meditativní, melancholický obraz, v jehož světlo-hře se odehrává pomalý, procítěný milostný duet dvou speciálně osvícených, „fosforeskujících“ milenců. Jejich pohyb a taneční kreace jsou umocněny přichycením tanečníků na visutá lana, která je místy zdvihají z podstav a umožnují jim vznášet se v prostoru, jakoby na křídlech lásky a vášně. Sugestivní, působivé číslo je umocněno hudbou skladatele par excellence Jana Šikla, jehož volba hudební kompozice činí celé představení kompaktní a dodává mu hloubku. V části Nirvána je hudební doprovod obzvláště obdivuhodný a citlivý, přechází do komorně laděné polohy, expresivního sopránu a dramatické, strhující hloubky. Nirvána působí jako dokonalá syntéza hudby, tance, obrazu a projekce a vyvolává tajuplný, esoterický dojem.
Záměrem tvůrců bylo neodlišovat, co je na jevišti prezentované jako realita a co jako iluze. Jedno je propojené s druhým. Sen a snění jsou na jevišti prostoupeny se surreálným nádechem s tím, co by mohlo být realitou. Tak v avantgardní části Stín sólo tanečník (Adam Sojka) sám sobě vytváří v podivně dadaisticko-surreálné fresce stín, který jej pronásleduje a pohlcuje. Snad je to jeho druhé já, snad jeho svědomí – každopádně se ve vyústění marného boje stávají jedním.
V části Climbing se zase tanečník v hrozivé noční můře pokouší vyšplhat mimo nebezpečí propasti zející pod ním i nad ním – chvílemi může létat, chvílemi ho proud gravitace stahuje dolů, do černých hlubin, jindy se ocitá ve vzduchoprázdnu, které děsí tím, že se může kdykoli prolomit a odhalit realitu mnohem horší. Zrcadlové propojení dění na šikmé ploše čtvrtce s reflexí nazíranou svrchu a promítanou na plátně umístěném v horním pravém rohu je velmi důmyslné.
Leitmotivy, které propojení všech jednotlivých částí pásma zastřešují, cirkulují kolem symboliky kostky, Rubikovy kostky a speedcubingu (herci-tanečníci si na jevišti s kostkou významně pohrávají), Caesarova rozhodného „Kostky jsou vrženy.“ (protože když se kolo osudu rozběhne, není k zastavení a tanečníci před ním prchají jako před valícím se betonovým válcem, který je nemilosrdně strhává a pohlcuje), kostky jako klece, vězení, podpůrného pilíře i základního geometrického útvaru, který utváří prostory a se kterým se dá pohybovat a hýbat. Symbolismus se zároveň odkazuje k aktuální oblibě 3D rozhraní.
Projekt je zcela určitě zdařilým celkem, který má umělecké predispozice k oslovení řad publika i kritiky. Nejbližší repríza se koná 12. 5. Vstupenky zakoupíte zde: http://vstupenky.narodni-divadlo.cz/narodni-divadlo/standard/hall/id-119354?
Napsala: Martina Doležalová
