V programu divácky oblíbeného divadla, které se pyšní vyprodanými představeními ještě několik let po jejich premiérách, se aktuálně objevuje adaptace legendárního hudebního filmu Františka Vlčka a Bořivoje Zemana, který pro divadelní prkna dramaturgicky a režijně zpracoval Šimon Caban.
Tvůrce adaptace zanechal základní dějovou linii notoricky známého příběhu až na drobné detaily (rádce neuvidíme na jevišti rochnit se v závěru v bahně a na princezně opravdu není patrné, že by se vtípkům prince, který ji přišel rozveselit na královský dvůr, omylem zasmála) nezměněnou, ale k celkovému vyznění pohádky přidal aktuální politickou satiru a nadsázku, kterou ocení zejména dospělí diváci.
Pro dětské publikum zůstaly zachovány pohádkové kostýmy (Simona Rybáková), které – podobně jako scénografie – odkazují k výpravě původní filmové pohádky z roku 1968, byť jsou laděny poněkud moderněji (princ má na sobě celou dobu bílé džíny na kolenou moderně, záměrně rozedrané), jelikož je příběh zasazený do dnešní doby mobilních telefonů, televizí, médií a sociálních sítí. Není tak divu, že si na jevišti princ hraje na mobilu hry a sem tam nafotí nějaké to selfie, a když vinou krále Dobromysla skončí princ Jindřich II. Spravedlivý ve vězení, ozve se na facebooku 18 000 obyvatel země, aby vyjádřili svůj protest proti tomuto uvěznění. Princ se zrovna tak pokusí vyřešit započatou válku skrze status na facebooku, akorát že když mu princezna poradí, ať k němu přidá hashtag, vybije se mobil! Takže si nakonec princ musí poradit se svým vůbec prvním řádným, osobním proslovem k lidem – a zhostí se ho znamenitě.
Aktualizace scénáře nenásilně zapadá do nastavené poetiky původní pohádky, která si ostatně též pohrávala se současnými prvky (na královském dvoře, kde se rádi smějí, si například s oblibou pouštějí černobílé americké grotesky) a která si bezpochyby získala generace příznivců zejména proto, že samu sebe a pohádkový svět povšechně „nebere příliš vážně“. Umně vybočuje ze své pohádkové fabule, aby tu a tam spiklenecky mrkla na diváka – a v takových chvílích využije nezvyklých motivů a třeba sám král si musí přečíst pohádku o Smutné princezně (na hospodském záchodku), aby pochopil, co má dělat.
V Cabanově pojetí toto „spiklenectví“ s divákem přetrvává, v několika momentech se herci z jeviště ke svému publiku obracejí s přímou otázkou a scénář je navíc rozšířen tak, aby vyplnil onen nezodpovězený dotaz v původním díle: O co vlastně šlo v té poslední, nerozhodné bitvě krále Jindřicha a Dobromysla, že se o ní nemluví? … Jak říká, „cherchez la femme“, za vším hledej ženu.
S přechody mezi scénami, které na plátně řeší střih, si muzikál poradil tak, že je rozdělen do série scének, které jsou zakončovány vtipnou pointou, po níž se herci i s kulisami (jež jsou minimalistické) za nastalé tmy přesunou v rychlosti z jeviště. Tam, kde by takový přechod působil rušivě, využívá dramaturgie živý šestičlenný sbor tří herců a tří hereček, kteří odtančí jednoduché choreografie (Adéla Stodolová) nebo působí jako „komparz“ na královském dvoře.
Scéna je řešena důmyslně, ale prostě, s minimálním množstvím kulis, které tvoří prakticky jen průhledné designové židličky a stolky a ve vězení obrovský deko-polštář, jež mohou být z jeviště snadno transferovány. Zásadní roli navození atmosféry prostředí tak zastávají videoprojekce rozmístěné identicky po obou stranách jeviště, takže jsou viditelné z každého místa v hledišti. Kromě efektu siluety (kterého využívá i původní filmová pohádka a jenž získává prostor například v momentech scházení osob po schodech do věznice nebo při utajovaných telefonátech obou králů a obou rádců) odkazují tyto projekce k originálu věrně i v dalších motivech (např. dekorativní, ornamentální zlaté obrazce tvořící pozadí ve chvíli, kdy princezna zpívá kultovní baladu Slza z tváře padá) a tematických liniích – vytvářejí romantickou atmosféru královské zahrady, kde rostou jablka a na tůni se na loďce projíždí nepoznaný princ s nepoznanou princeznou, dokreslují honosné prostředí královského paláce i cihlové zdi (následně pokreslené srdci) vězení.
Dramaturgie spoléhá ovšem také na dětskou hravou představivost, kupříkladu ve chvílích jízdy na koních, nebo při vhození klíčů od vězení do studny (které vyjadřuje jen jeden pohyb a dokresluje zvukový efekt) či když princ spadne do tůně – totiž pod hlediště, k divákům v první řadě, a princezna volá na stráže: „Pomozte mu, on se topí, támhle u té paní!“ čímž záměrně boří hranici mezi jevištěm a hledištěm.
Všechny písně i hudební linie z filmové pohádky v divadelní adaptaci zazní. Hudba mladého Jana Hammera je působivá a vemlouvavá a její živé provedení na jevišti, v jehož horní části je orchestr – pod vedením Kryštofa Marka – umístěn, jí dodává příjemný ráz a intenzitu.
Díky synovi původního textaře – Janu Fischerovi – se oblíbená balada Slza z tváře padá dočkala dalších slok; jednak v části, kdy princezna zjišťuje, že ji princ podvedl a není prostým mužem, za kterého se vydával, a tak se – zatímco se ostatní v působivém slow motion za břicho popadají, když sledují princovy vtípky – propadá hluboko do své písně, tentokrát se skutečným smutkem a zklamáním, druhak ve vězení, kde chůva zpívá svůj „protestsong“.
Výrazně zastoupená hudební složka vyžaduje zdatné pěvecké výkony zejména ústředních protagonistů a Jan Cina i Berenika Kohoutová jsou nepochybně nejen skvělými zpěváky, ale i herci. Jejich výkony jsou přirozené a zdařilé; oba prokázali, že nemusí platit, že „Neckář a Vondráčková jsou nenahraditelní“. Cina a Kohoutová jsou na jevišti stejně rozverní, hraví a roztomilí jako jejich filmoví předchůdci, ale oběma se navíc dostává prostoru pro další plastický, aktualizovaný vývoj postav: takže princezna je spíše mladou rebelkou, která si v závěru hry na sebe obléká tričko s trefným nápisem „Wake up and be awesome“, čímž se mění z nevyspělé a umíněné slečny na uvědomělou ženu, a princ se zase postupně vyvíjí ze znuděného floutka na důvtipného a šarmantního mladého muže, kterého jen tak něco nerozhází a který svou nezkrotnou energií ovládne celou zemi – a celé jeviště.
Režisér Šimon Caban měl vůbec šťastnou ruku při výběru hereckého obsazení: Ladislav Frej jako Jindřich a Oldřich Navrátil jako Dobromysl působí vpravdě královsky a divák jim jejich role snadno uvěří. Větší pozornost oproti filmové pohádce získává královská chůva, která v podání Anny Šiškové navíc na jevišti hovoří slovensky. Její slovenština a katova lámaná čeština se silně francouzským přízvukem i výrazivem dodávají příběhu moderní kosmopolitní multikulturní ráz.
Chůva se stává nejen oblíbenou rádkyní krále i princezny, ale především nositelkou morálních hodnot. Ve svém protestsongu se ptá, „kdo vyčistí ten chlív“ a s jemným patosem apeluje na to, aby mladí, svobodní, nezávislí a „nezkažení“ lidé, které nesvazuje strach a intrikářství, vzali moc pevně do svých rukou a vytvořili společně svět, na který budou moci být pyšní.
Divácky nejoblíbenějšími postavami jsou ovšem po princezně a princi oba rádcové, Jan Kraus a Bohumil Klepl, dokonalé duo „hloupého a nebezpečného“, kde Klepl je tím holzmannovsky naivně hloupým a Kraus tím nebezpečným intrikářem (který si i v roli rádce udržuje rysy své idiosynkratické mluvy a přístupu k věcem tak, jak je prezentuje ve své známé talkshow).
Na song Kujme pikle předvádějí oba herci zajímavé taneční kreace, které jsou tak příšerné, až spontánně pobaví (Kraus se dokonce některými gesty, jakými je chytání poklopce, odkazuje na Michaela Jacksona, k bohulibé radosti diváků). Jejich politické vtípky namířené s otevřenou, přímočarou urážkou vůči prezidentu Zemanovi, jeho zoufale trapnému faux paux u korunovačních klenotů, celkovému „fungování“ a politice Hradu a rovněž mnohým jednotlivostem, které jdou v médiích na přetřes každým dnem, jako kupříkladu výroky pana Ovčáčka, kterého si Kraus a Klepl berou na přetřes už tím, že mluví o králově hradním „mluvčáčkovi“, odkazují k humoru a improvizační satiře Osvobozeného divadla a ikonám Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Aktuálnost a aluze na současné společensko-politické dění v Čechách i ve světě jsou akcentovány též v samotném závěru hry, kdy rádcové vyslovují zásadní apel, že je třeba „nazývat věci pravými jmény“, jinak „je ta korektnost přijde draho“!
Napsala: Martina Doležalová
You must be logged in to post a comment.