V neděli 9. 4. proběhl v pražském Rudolfinu zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku festivalu Kytara napříč žánry, na kterém zahrál vynikající newyorkský kytarista a skladatel Adam Rafferty a stálice světové kytarové scény Tommy Emmanuel.
Sympatický rodák z newyorkského Harlemu, Adam Rafferty, proslulý pro svá rytmická a energická aranžmá klasických popových písní, zahájil večer půlhodinovým pásmem svých slavných hitů, v nichž neopomenul fingerstyle – typ hraní, ve kterém jsou na sólové kytaře basové linky, melodie a doprovodné harmonie prováděny současně a který se stal populárním díky nahrávkám Cheta Atkinse, Jerryho Reeda a aktuálně právě i Tommyho Emmanuela.
Raffertyho vystoupení oplývalo osobitým šarmem, důvtipem (několikrát se napil z vody určené Tommymu s tím, že se uvidí, jaký skandál to vyvolá) a svérázným, dynamickým stylem, který vychází z jeho rodiště a různorodé kultury, etnických i uměleckých proudů, které se v něm mísí. Rafferty sám při vystoupení zmínil, že mu Harlem dal základ pro jeho interpretaci, v níž se prolínají prvky jazzu, funku i R & B. Jednou z jeho inovací je přidání beat boxu ke hře na kytaru. Diváci si tak mezi jinými skvosty mohli poslechnout například Raffertyho kytarovou aranži notoricky známé popové písně Super Freak, kterou v roce 1981 vytvořil Rick James, do níž Rafferty plynule zakomponoval U Can’t Touch This rappera MC Hammera a jíž Rafferty doprovodil opravdu zdařilým beat boxem.
Na svou koncertní kytaru (Maton EBG808-C „Michael Fix“) zahrál Rafferty také několik slavných předělávek hitů od The Beatles, Raye Charlese (vemlouvává verze But on The Other Hand Baby) či Stevieho Wondera, mezi nimiž nemohla chybět Superstition, která má dnes téměř 1 978 000 zhlédnutí na youtube a která Raffertyho před více jak osmi lety přivedla k sólové kytaře.
Ve druhé části večera vstoupil na jeviště Australan Tommy Emmanuel a následovala více jak stominutová smršť jeho obdivuhodné energie, technické dokonalosti a žánrové rozrůzněnosti skladeb, které odehrál, od jazz a blues přes country a folk po rock i rock´n´roll.
Tommy Emmanuel byl v roce 1998 nominován na cenu Grammy v kategorii County Instrumental Performance za píseň Smokey Mountain Lulaby (duet s Chetem Atkinsem) a jeho skladba Gameshow Rag/Cannonball Rag vyhrála v roce 2007 cenu „Instrumentální skladba roku“ na 35. Country Music Festivalu a v témže roce byla nominována na cenu Grammy v kategorii Best Country Instrumental Performance. V roce 2008 byl zvolen ve čtenářské anketě časopisu Guitar Player Magazine „Nejlepším akustickým kytaristou“.
Temperamentní autor a interpret dokáže fascinujícím způsobem propojit dramaturgii svých skladeb tak, že se v přirozeně působících pásmech střídají písně vemlouvavé a intimní, rytmické a dynamické s rozjímavými a tklivými. Umělec tak dokonale pracuje s diváckými emocemi; umí se na své publikum „napojit“ a dostat jej přesně do té emoční vlny, kde ho chce mít.
Tommy zahrál jak proslulé kompozice od jiných tvůrců, včetně slavné Still My Guitar Gently Weeps od The Beatles, tak své aranže kultovních klasik, jako Somewhere over the Rainbow či l Still Can´t Say Goodbye (původní píseň Cheta Atkinse, která se vyjadřuje k umělcově bolesti nad předčasnou ztrátou otce – Tommyho otec zemřel, když umělci bylo pouhých jedenáct let).
Charismatické, energické, dynamické vystoupení australské hvězdy samozřejmě zahrnovalo fingerpicking, který Tommy „převzal“ od Cheta Atkinse, i osobitý perkusivní způsob hry na kytaru, přičemž diváci nebyli ošizeni ani o tradiční odhazování pomůcek, které hudebník využíval ke hře, v průběhu hry samé.
Svižné melodie, které rozhýbaly sál, vystřídaly ve druhé půli skladby pomalejší, bluesovější, jež umělec zahrál i zazpíval se šarmem a citlivostí sobě vlastními, způsobem jedinečným a umělecky přesvědčivým. Z novějších skladeb představil hudebník například Never Too Late, kterou uvedl několika slovy týkajícími se svého životního motta („Work Hard“) a také informací o dcerce Rachel, které je píseň věnována. Hudebník nezapomněl zmínit, že musí vyřídit své ženě, že vřelé české publikum aplaudovalo jejich dceři.
Ze stejnojmenného alba (Never Too Late) pochází též skladba The Duke, kterou umělec věnoval „mužům principu“, jak sám nazývá role-modely, jakými mu byli John Wayne, Glenn Ford či Garry Cooper, kteří u něj suplovali „father figure“. Přímá inspirace pro tuto skladbu pochází z filmu The Quiet Man, slavný snímek Johna Fordy, v němž ústřední postavu ztvárnil právě John Wayne.
Obecenstvo ocenilo Tommyho přátelský kontakt nejen s řadami diváků před jevištěm, ale také na balkonech, kde mnozí nadšenci v průběhu celého Tommyho výstupu stáli, aby na něj dobře viděli, nebo aby se mohli volně pohybovat do rytmu odehraných písní.
Hudba a hra Tommyho Emmanuela je plná rozličných harmonií, libozvuků a inovací, které se na posluchače valí a nenechají ho téměř nadechnout. Jeho přednes je vpravdě dech beroucí. Svou renesanční verzatilnost jako osobitý, talentovaný kytarista prokázal Tommy také ve zdařilé improvizaci s Adamem Raffertym a posléze i s kytaristou Stanislavem Barkem, organizátorem festivalu Kytara napříč žánry, který se v úplném závěru večera k Tommymu přidal na jevišti a společně předvedli kytarovou jam session v originální verzi The Last Steam Engine Train (Leo Kottke).
Gradující, vpravdě zážitková a přátelská atmosféra celého večera skvěle naladila přítomné diváky. Mezi umělci a diváky vznikla fascinující propojenost, která učinila z večera nejen po technické a hudebně profesionální stránce zdařilý koncert, ale komplexní zážitek autentický, sugestivní a ryzí.
Zasloužené dlouhotrvající standing ovations se několikrát zopakovaly, jelikož Tommy přidával a přidával, aby diváky nasytil, dokonce na spontánní divácké přání improvizačně odehrál i úryvek z Mozarta, který v Praze strávil podstatnou část svého života, k čemuž se Tommy s obdivem vyjádřil.
Diváci ocenili výstupy umělců v rámci večera i svébytnost koncertu samého. Vřelá, příjemná i v ohromujícím prostoru Rudolfina komorně působící atmosféra večera, kdy se kytaristé metaforicky „obnažili pro publikum na kost“, potvrdila skutečnost, že festival Kytara napříč žánry dokáže publiku přiblížit kytaristy z celého světa v jejich širokém uměleckém záběru formou unikátní a nevyčerpatelnou.
Napsala: Martina Doležalová
Foto: Michaela Hermína
You must be logged in to post a comment.