Již tento pátek 7. dubna bude mít premiéru inscenace Macbeth – Too Much Blood, jejímž autorem i režisérem je David Jařab.
Jde o variaci na klasický Shakespearův text, v němž touha po moci překračuje pomyslnou hranici zla, za níž už není cesty zpět. Jako Macbeth a Lady Macbeth na jeviště vstoupí Miloslav König a Anežka Kubátová. Premiéra i reprízy se uskuteční v Divadle Komedie, kde soubor Divadla Na zábradlí působí v době právě probíhající rekonstrukce.
„Když mě Divadlo Na zábradlí oslovilo a bavili jsme se, co bych chtěl dělat, jako jeden z návrhů padl Macbeth. Mezi Shakespearovými texty je mi zrovna tento nejmilejší, ale mám rád i Krále Leara a Richarda III. Macbeth má v sobě cosi temného, atavistického a jde rovnou k jádru věci. Je to hra o čistce v klanu, totálním převzetí moci, v podstatě taková jasná mafiánská storka. Tenhle půdorys mi vyhovoval, ale zamýšlel jsem se nově nad psychologickými motivacemi, jak takováto situace může vzniknout. Nakonec jsem nevydržel a celý text napsal znovu. Mistr to ostatně nedělal jinak,“ přiblížil David Jařab vznik nové inscenace a dodal: „Jak jsem si tak ale celou věc pořád přehrával v hlavě, uvědomil jsem si, že k Shakespearovi angličtina prostě patří, takže původní text sice zmizel, ale angličtina nakonec zůstala. Angličtina jednoduchá, primitivní, v ledasčem současná, prostě jazyk, ve kterém věci ´zní´, a který je dneska univerzálním dorozumívacím kódem po celém světě.“ Herci se tedy na jevišti dorozumívají jednoduchou, prostě rytmickou, zkratkovitou angličtinou, které rozumí každý začátečník – a pokud ne, přečte si české titulky.
Spolu s ústřední dvojicí Miloslav König a Anežka Kubátová se v nové inscenaci Divadla Na zábradlí představí Leoš Noha, Václav Vašák, Ivan Lupták, Petr Jeništa a Petr Čtvrtníček a nové posily týmu – Jiří Černý a Johana Matoušková.
V Macbethovi ze Zábradlí se hovoří univerzálním anglickým jazykem, ve kterém už není prostor pro shakespearovskou vzletnost a filozofické úvahy. Jazykem, který pojmenovává realitu prostě a neúprosně, adekvátně své pragmatické době. K dorozumění v tomto světě už stačí jen anglické esperanto o zásobě několika slov. O co méně textu však herci mají, o to více se na jevišti děje mezi replikami. Neúprosně přímé až primitivní věty nacházejí svůj emotivní rozměr v mlčení a bytí mezi jednotlivými slovy. Místo klasických veršů a blankversu se Macbeth a jeho Lady noří do hlubin povrchnosti vlastní intimity, vzájemného nepochopení, intimity brutální, plné frustrace a násilí. Vládnoucí pár směřuje nezadržitelně k autodestrukci a šílenství, a děje se tak nejen kvůli spáchaným vraždám, ale především kvůli neschopnosti a nemožnosti naplnit vzájemnou lásku. Původní Shakespearův text je tragédií, Jařabova variace má podobu černé komedie, v níž se mísí absurdita s melancholií a kde komediální výstupy zůstávají často viset v tichu hrůzy a prázdnoty.
V původní verzi mají „temné síly osudu“ podobu čarodějnic, které v kotli vaří lektvary lidských životů. V Jařabově variaci se zlo nerodí v temném kotli, ale vyrůstá z neochoty přiznat sobě i okolí skutečnou identitu, potřeby a touhy. Připustit a zveřejnit to, co nás uspokojuje. A často právě tam, kde nemůže být uspokojena přirozená touha po štěstí, nastupuje zástupná touha po moci. Moci, která nám dovolí pomstít se za vlastní traumata a nejistoty. Čarodějnice v tomto světě mají podobu nevyzpytatelných Chlapíků odnikud, hrajících na banjo (v podání Petra Čtvrtníčka a Petra Jeništy), kteří Macbethovi budoucnost předestřou lakonicky, jen tak mimochodem.
Jařab se pokusil vyložit Macbetha jako člověka, který se bojí své vlastní identity, sexuální orientace a především bytí ve svému prostředí neakceptovatelné pravdy. „Jeho sebezapření přináší řadu neblahých důsledků, které ho jednoznačně směrují k destrukci okolí a nakonec i sebe samotného. Především je tato situace velkým problémem pro jeho manželský vztah. Potlačená frustrace vztahu je nakonec příčinou paranoidního jednání a eskalujícího násilí. Nemožnost přistoupit na něco, co by bylo považováno za zvrácené, dovede hlavního hrdinu ke zvrácenostem ještě mnohem děsivějším. Ale aby to neznělo zase tak temně – můj Macbeth je myslím docela sranda. Groteskní pohled na věc je mi blízký. Podobá se tak spíše králi Ubu než temnému maniakovi,” přiblížil svůj autorský vklad David Jařab.
Autorem hudby nové inscenace je Jakub Kudláč a spolu s ním se v rámci této nové interpretace ponoříme do bluegrassových tónů a teskných melodií původních amerických gospelů, i nových a temnějších variací těchto stylů. Autorkou kostýmů, které pracují na jedné straně se současnou civilností, ale zároveň obsahují velmi specifické estetické prvky jakési fiktivní „klanové kultury“, je Sylva Zimula Hanáková. Scénografii s typicky britskými tapetami navrhl režisér David Jařab sám, jak už je u něj zvykem.