Hra Požitkáři zahájila druhou část aktuální sezony Divadla Na zábradlí

Divadlo Na zábradlí našlo až do ukončení rekonstrukce vlastních prostor dočasný azyl v Divadle Komedie, kde otevřelo druhou část sezóny ve čtvrtek 16. 2. reprízou své hry z října 2014, Požitkáři.

Původní hra autorského dua Jan Mikulášek – Dora Viceníková s Janou Plodkovou, Miloslavem Königem či Magdalenou Sidonovou v hlavních rolích drásá diváka úvahami o smrti a čekáním na ni, o její absurditě i upomínáním na skutečnost, že smrt jednou přijde a že se toho momentu všichni obáváme, protože nevyhnutelnost osudové předurčenosti nás děsí – nejvíc fakt, že nevíme, kde a jak se smrt dostaví.

Smrt, ve většině evropských zemích téma tabuizované, protože děsivé, je v této hře nahlížena právě z pohledu soudobé evropské společnosti: čili nikoli jako například vykoupení z pozemského utrpení, jak o něm hovoří východní filozofie, ani jako přirozené překlenutí do jiné podoby žití, které je třeba slavit jako je tomu v mexické kultuře, ale jako konec života, konec radosti, který je lépe ignorovat, dokud nenastane.

Hra koncipovaná jako absurdní, groteskní drama, upomíná svým pojetím plynutí času na Beckettovo Čekání na Godota, svým důvtipem na Ionesca a svou implicitní tragičností i explicitním černým humorem na Strindberga a Elbeeho. Objevují se v ní fragmenty známých textů Vítězslava Nezvala, Thomase Bernharda, Davida Eaglemana, Rainera Marii Rilkeho či Ladislava Fukse.

Hru zahajuje dlouhý monolog Jakuba Žáčka na téma smrt, v němž vlastně neprozradí nic konkrétního, ale navodí atmosféru, do níž následně vstupují další postavy. Celkem devět ústředních postav se z blíže neurčených důvodů setkává po několik nekonečně dlouhých týdnů v hotelovém lobby, aby v pomalu ubíhajícím čase, který je odpočítáván jen dny před oslavou narozenin jednoho z protagonistů, zabředaly do poetických, groteskních i drsných rozhovorů a situací, jež mají jedno společné – vypořádávání se se smrtí.

Pianista, kterého ztvárnil Miloslav König, k tomuto vypořádávání se volí tklivé, emotivní klavírní melodie, které produkuje ve spontánním, sugestivním přednesu (autorská hudba Miloslava Königa), a čas od času vyhrožuje nevěrnému pianu, které se rozezní pod prsty kohokoli, že spolyká prášky. Přitom se v občasném neurotickém dotazování „Kolik je hodin?“ obává odpovědi, kterou nakonec dostane: „Nejvyšší čas!“

Honza Hájek si každý den před zrcadlem připomíná: „Já zemřu,“ v naději, že opakování této skutečnosti v něm probudí smíření, Jana Plodková přenáší v kabelce urnu svého manžela, odmítajíc se s ním rozloučit, dokud není popel omylem rozprášen po jevišti, a Jakub Žáček se pokouší zopakovat pro diváka nikdy nedořečený vtip o tom, jak jde Rudolf Hrušínský nejstarší do nebe.

Dvouúrovňová scéna pokrytá červeným sametem, kontrastující s černými, potažmo smutečními kostýmy (scéna a kostýmy: Marek Cpin) v přední části poskytuje prostor pro hotelovou halu a v zadní pro chodbu a záchodky, které hrají důležitou roli – právě v této zadní části scény, oddělené průhlednou stěnou, herci občas zmizí za dveřmi toalet, aby se tam odehrály děsivé výjevy jak vystřižené z kultovních filmů Juraje Herze (jmenovitě Spalovače mrtvol) nebo avantgardních Meshes of the afternoon. Metoda „střihu na jevišti“, který umožňuje pohyb otevírání a zavírání dveří toalet, je působivá a dodává hře výjimečný ráz a ladění. V efektivních momentech se za nimi objeví nohy oběšené ženy či podřezaný Honza Hájek. Drsné výjevy, které protagonisté v přední části jeviště často ani nevnímají, působí intenzivně a hrozivě. Je vlezlý až do morku kostí a dřeně našeho vnímání.

Hra, která původně měla nést název Labužníci, je prodchnuta otázkami typu: „Co bude k večeři?“, které mají za úkol vytvořit kontrast primárního instinktu přežití a hédonistického požitku k tématu smrti. Požitek má dát zapomenout na hrozivou skutečnost, že vše je pomíjivé. A navíc, nabízí se zde paralela se spojením „po žití“ – po-žit-kář-i; aluze na život po životě. Všichni protagonisté na jevišti nakonec zemřou: nejčastěji se o život připraví sami, někdy nedopatřením místo sebe zastřelí někoho jiného, jindy život ukončí nahodilá mozková příhoda. Někteří dokonce zemřou i několikrát, různě: ostatně, v duchu filozofie neurovědce Davida Eaglemana všichni „umíráme natřikrát. Poprvé, když nám tělo přestane fungovat. Podruhé, když je naše tělo ukládáno do hrobu. Potřetí tehdy, když někdo v budoucnu naposledy vysloví naše jméno.“

Jediná duše, která nakonec, po hýřivém narozeninovém večírku, zůstává na živu, je Jana Plodková v roli smutné vdovy; poslední duše, pro kterou si má přijít Smrt. Pointou představení se tak stává zvukový úryvek ze Spalovače mrtvol (v němž Rudolf Hrušínský přednáší Fuksův text odkazující na východní filozofie, zejména učení o vykoupení duší z věčného cyklu znovuzrození, v němž je tedy smrt nahlížena pozitivně, jako vysvobození z iluze a utrpení, máji) a rozhodnutí vdovy „oživit“ své mrtvé kolegy jednoduchými gesty, jež pak oni opakují v děsivé, matoucí souhře, která upomíná na další artový snímek Víkend u Bernieho.

Postmoderní absurdní drama vysoké kvality, v němž se rychle střídají emoce a myšlenky, morbidní humor s filozofickými myšlenkami a uvolňující smích se sžíravými pocity děsu, je podpořené silou umělecky přesvědčivých hereckých výkonů, výtvarně působivou estetikou, etudovitou strukturou fabulace a silnou hereckou expresivitou, která se odráží v explicitní posunčině a dramatických gestech.

Napsala: Martina Doležalová

Podělte se s přáteli: