Ohromující cesta Malé mořské víly za vysněným cílem aneb nejnovější balet pražského Národního divadla

Po Sněhové královně uvedlo v minulém týdnu pražské Národní divadlo další Andersenův titul v baletní podobě – Malou mořskou vílu. Tentokrát se jeho provedení zhostila osvědčená skupina umělců, z jejíž úspěšné dílny vzešel v Národním divadle v roce 2013 Čarodějův učeň.

Jan Kodet (libreto, choreografie), SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský: libreto, režie), Zbyněk Matějů (hudba), Jakub Kopecký (scénografie) a Daniel Tesař (světelný design) tvoří energicky skvěle propojený tým, takže nepřekvapí skutečnost, že i notoricky známý literární příběh pojali s nasazením a porozuměním tak silným, že společně vytvořili dílo hodné velké poklony.

U světově známých příběhů může mít divák obavy, zda nová adaptace bude dostatečně prestižní, zda bude dosahovat minimálně stejných kvalit jako předloha, zda intertextualita neutrpí velké jizvy a šrámy skrze neumělý přístup k hodnotnému originálu. U Andersenovy pohádky v rukách výše zmíněných tvůrců si opravdu nemusíme dělat starosti. Už plakátová fotografie, kterou mohli diváci před premiérou baletu vidět na různých místech po Praze i v propagačních materiálech, stejně tak jako umně provedený program k novému baletu avizují fakt, že v případě tohoto konceptu sáhli autoři do hloubky svých schopností, zkušeností a umu.

Věrně, poctivě a s úctou se drží literární předlohy v rámci děje i ústředních tezí, ale přidávají k dílu mnoho hlubokých a nadčasových tematických a filozofických rovin, například dichotomii sen versus realita či polaritu předurčení a osud versus svobodná vůle a individuální spirituální cesta, které jsou v baletu rozvíjeny na bázi nadějí Malé mořské víly, když se rozhodne stát člověkem, v kontrastu s tím, co ji opravdu čeká.

V pojetí Kodeta a SKUTRu není Princ nutně zrádcem, pouze prostředníkem osudové determinace, která nemůže Vílu minout. Princ zamilované Víle od počátku svého vědomého setkání s ní, tedy když ji nalezne vyvrženou mořem na pláži jako znaveného, ale doufajícího člověka, nic neslibuje, sám vlastně neví, co k ní cítí. Snad si matně pamatuje, že se s ní kdysi setkal, ale netuší, že to ona jej zachránila před utopením v moři, netuší, že by jí měl být vděčen – a i kdyby snad tušil, mohl by Vílu milovat jen proto, že jej zachránila? Nebo vychází naše zamilování z méně velkorysých důvodů, z pohnutek méně niterných?

Jaký je vlastně rozdíl mezi zamilováním a láskou? Je princ pouze zamilovaný, tedy zahleděný, do Cizí princezny? Nebo ji opravdu miluje, a to i proto, že se mylně domnívá, že to ona jej zachránila z rozbouřených vln divokého moře? Je Víla ta jediná vpravdě milující, protože pozdvihla lásku nad sebestřednost a dokonce i základní pud sebezáchovy ve chvíli, kdy se rozhodla Prince nechat žít, ale samu sebe obětovat?

Tvůrčí tým záměrně nechává mnohé interpretační roviny otevřené, dovoluje diváku v duchu postmoderní filozofie, ať si sám zvolí, jak bude na nabízený konstrukt nahlížet, koho a jak a zda vůbec chce posuzovat a soudit. Ale rozhodně – záměrně – nestaví Prince do role zrádce. V pojetí Kodeta a SKUTRu má Princ od svého probuzení se u majáku, kde jej po záchraně z rozbouřeného moře Víla zanechá, více méně jasno: Cizí princezna. To ji spatřil po svém procitnutí, to ji v principu hledá, když mu Královna, matka, dá na srozuměnou, že je čas najít si nevěstu. Svatební věneček se na hlavu Víly dostává vlastně pouze nedopatřením, náhodnou hrou mužů z Princovy družiny, ani ne primárně z rukou Prince. Nicméně, pro Vílu, zdá se, v tomto konceptu platí pravidlo: Věříme tomu, čemu chceme věřit. A chceme-li věřit tomu, že nás někdo miluje, budeme této myšlence věrni do posledního možného okamžiku, než tvrdě narazíme, do chvíle, kdy už nelze zavírat oči a otáčet hlavu jinam.

Pohádky dánského spisovatele jsou naplněny smutkem a tragičností, jež trápí generace čtenářů, kteří se ptají, jaký život to musel Andersen prožít, aby tak věrohodně a hluboce dokázal zachytit tajemství tichého bolu. On sám ve svém deníku napsal: „Nedovedl jsem pochopit, proč se nedá vzepřít osudu.“ Právě touto myšlenkou, dobře známou z antických tragédií, proložil Andersen svá díla – a Malá mořská víla není výjimkou.

Příběh víly, která obětuje nejprve svou nesmrtelnost, krásné vlasy i hlas, aby se stala člověkem a mohla jít za svým milovaným, a později i svůj život proto, aby onen milovaný mohl dál žít, má nepopiratelnou moc. Dostalo se mu uznání v nejrůznějších podobách od těch kulturně hodnotných a přínosných (např. Dvořákova opera Rusalka (1901), francouzská opera La Petite Sirène (1957) skladatele Germaine Tailleferre či Kachyňův hraný film Malá mořská víla (1976) s Miroslavou Šafránkovou, Radovanem Lukavským a Libuší Šafránkovou) až po ty méně kvalitní, ale široce populární (které s původním dílem mají nicméně pramálo společného: např. animovaná disneyovka The Little Mermaid (1989) či stejnojmenný muzikál z newyorské Broadway z roku 2008 postavený na zmíněném filmu).

Tak jako se Andersen vyvaroval jisté kýčovitosti tradičně vnímaného pohádkového světa, vyhýbají se jí i tvůrci baletu Malá mořská víla. Přestože svět podmořské hladiny chladného Severního moře nese znaky magičnosti a kouzel, není znázorněn podlézavě. Díky důmyslným projekcím na široká plátna v pozadí i v popředí scény (projekce: Lunchmeat, Jakub Kopecký) se v moři pohupují rostliny a květiny a plavou v něm ryby, ale všudypřítomný chlad a temnota, které jej prostupují, dávají na srozuměnou, že tento svět má hodně daleko do disneyovských delfínů a barevných houfů ryb a korálů v teplých mořích. Také relativně moderně pojatý svět nad hladinou, svět Prince, má daleko do pohádkového rozbředlého sentimentu. Jako prostor je vymezen majákem, který se střídá s přímořským molem (scéna: Jakub Kopecký), a Princův šat je relativně moderní, zejména ve chvíli, kdy se chystají windsurfingové závody na moři, ve kterých má Princ a jeho družina na sobě pouze tílko a kalhoty typu „chino“ (kostýmy: Alexandra Grusková).

prkna

Kostýmy víl a nymf stejně tak jako mořských polypů a Krále, vládce moří, i Babičky, pramatky Víly, jejíž postavou tvůrci baletu počet původních postav literárního příběhu obohatili, jsou nápadité a pohádkově čarovné: Alexandra Grusková neomezuje líčení pouze na obličej, ale rozšiřuje ho na celé tělo; tanečníci mají pomalované paže i nohy, dokonce i vlasy. To sice znemožňuje jejich rychlé převlékání, a tudíž možnost „protočit“ jednoho tanečníka v několika menších rolích, nicméně tato inovace působí atraktivním, autentickým dojmem.

Mezi postavami, které autoři do příběhu přidávají, je nejen zmíněná Babička, jíž se dokonce dostává silnější úlohy než Králi, otci Malé mořské víly, ale také Serafín, nejlepší kamarád Víly.

Babička je mocnou bytostí, která má díky své ženskosti k Víle blíže než její otec, dokáže ji komplexně pochopit v rovině citové i racionální. Navíc je v pojetí autorů jistým hybatelem osudu. Je to ona, kdo pro pobavení mořského světa vyvolá na moři bouři při surfařských závodech, čímž se nechtíc stane tím, kdo přivede Víle Prince k záchranné náruči, tím, kdo způsobí jejich setkání. Je to ona, kdo se snaží Vílu varovat před láskou k člověku tím, že jí vypráví příběh zahořklé Čarodějnice, která kdysi byla krásnou mořskou pannou, než se zamilovala do člověka, jenž ji zradil. Aby se neproměnila v bílou pěnu na moři, probodla Čarodějnice člověku srdce. Od té doby žije s jeho mrtvolou, polypy, kteří se rodí z utonulých těl lidí, a rybím skeletem, hadem Mazlíkem, ve vyhnanství mezi mořským a lidským světem – nešťastná, nenaplněná, rozervaná.

Serafín je hravým, bezstarostným mořským elfem, který tajně Vílu miluje. Jeho láska vyplyne jasně na povrch až ve chvíli, kdy se pro Vílu obětuje tím, že ze srdce Čarodějnicova Milence vytáhne dýku, kterou by Malá mořská víla mohla usmrtit Prince, za což zaplatí vlastním životem. Téma pravé lásky a oběti se touto postavou tedy rozrůstá, neomezuje se pouze na ženský element.

Nabízí se také otázka, proč musela Víla propadnout lásce k Princi, když měla na dosah ruky milujícího nápadníka. Právě touto dvojitou obětí podtrhují tvůrci baletu nevyhnutelnost osudu. Do jaké míry je naše svobodná vůle svobodnou a do jaké je jen směřováním k tomu, co bylo předurčeno?

Pokud by Malá mořská víla Prince probodla dříve, než začne svítat, zachránila by se opravdu? Protože Čarodějnice tak učinila, ale výčitky svědomí a zhrzená láska ji stejně dohnaly k zoufalému šílenství, kdy si Milence odvedla s sebou do hlubin a rozhodla se existovat nadále v polo-ústraní, v dobrovolném polo-vyhnanství, vzdálena od všech „nevědomých“, žijících v radovánkách, kteří nepoznali a nebyli poznamenáni silou vášnivé lásky a zrady.

Balet Malá mořská víla vede diváka k mnoha otázkám a dá se říci, že rozvíjí mnohé roviny duchovní a spirituální. Tomuto dojmu napomáhají i ve videoprojekcích graficky ztvárněná kouzla a čáry, například matrixové květy života rozvíjející a tříštící se ve zběsilém tempu, když Čarodějnice mění Vílu na člověka, čímž posouvá zákony kosmu, universa a nesmrtelnosti, nebo závěrečná projekce květinové mandaly (připomínající motiv kvetoucího moře v Kachyňově filmové pohádce z roku 1976), v níž se jako v mořské pěně loučí Malá mořská víla, jejíž sen se rozplynul tak jako ona sama. Tímto krásným nápadem autoři baletu podávají jeho truchlivý závěr v určitém smířlivém, katarzním vyznění, ve kterém se motiv oběti pro štěstí druhých zrcadlí jako nejvyšší altruistický krok osobního duchovního vývoje.

Zajímavých motivů, které nutí k zamyšlení, najdeme ovšem v tomto baletu přehršel: mohli bychom začít skutečností, že se polovina baletu odehrává ve vodě, a voda jako taková je základním elementem lidské existence, neboť naše tělo tvoří ze 60%. Hluboké vody jsou podvědomím našeho světa, jsou symbolem paměti a intuice. Skrývají netušená bohatství, bájné země (například Atlantidu) i pozůstatky tragédií (Titanic a jiné potopené lodě). Voda nám život dává, ale může nám ho též vzít. Můžeme v ní utonout – dobrovolně (jako Ofélie či Virginia Woolf) nebo nedobrovolně.

Z mořské pěny, na niž se Víla promění, se – mytologicky vzato – rodí Afrodita, symbol ženy. Víly, rusalky, nymfy jsou svůdné, pro člověka nebezpečné (např. sirény v řeckých tragédiích, kupř. v Odysseovi), v baletu kupříkladu v čase bouře, kterou rozpoutají jen tak z plezíru, čímž utopí Princovu družinu. Jsou symbolem ženství díky vnadným křivkám a bohatým dlouhým vlasům, ale přitom eroticky nepřístupné, jelikož nemají nohy, tedy klín. Malá mořská víla je však čerstvě vyspělou bytostí, je nezkažená, nezáludná, bezbranná – dobrovolně se vzdává své netušené síly, když výměnou za krásný hlas a vlasy přijme lidské nohy, čímž se propojí se zemí, potažmo se svým libidem. Musí tak zažívat při každém kroku ukrutné bolesti, jelikož jimi platí za touhu „mít“ Prince jako muže, za touhu zažít sexuální vzrušení.

vlneni

Motiv síly a krásy ženských vlasů stejně tak jako svůdných pohybů dlouhých ženských paží je velmi výrazně zastoupen i v samotné choreografii, pro niž Kodet zvolil moderní pohybový slovník s prvky explicitních, výrazových pohybů, jakými jsou plynutí, vlání, vlnění, které se neodmyslitelně pojí s ženským šarmem a senzualitou i pohybem moře. Vlny mořské, vlnění ploutví, vlny vlasů, vlny paží – na ruce a paže tanečníků je v choreografii libě zaostřeno s důrazem kladeným na symboliku energie a moci.

V dávné mytologii byla krásná Medusa po svedení Apollonem proměněna bohyní Athénou na ošklivou nestvůru – její krásný hlas se změnil na skřek a její dlouhé vlasy na spletenec hadů. Kodet se SKUTRem vnáší do baletu prvek hada (symbol zrady a ošklivosti) taktéž, jako Mazlíka Čarodějnice, který svým protáhlým skeletem a širokou lebkou připomíná čínské draky.

Důmyslně navržená scéna (již několikrát zmíněná) podporuje záměry choreografa i režisérů do posledního detailu a díky tomuto snoubení vizí a talentů se na jevišti odehrává nejen strhující surfingový závod na dřevěných prknech, se kterými tanečníci provádějí neuvěřitelné kousky, ale také zde podmořskou hlubinou až na její dno padají tonoucí (tanečníci tu „létají“ na provazech a diváku se stahuje hrdlo nad tou autenticitou; kaskadérská spolupráce: Jiří Kuba) a u majáku (symbolického zakotvení a záchrany) se před zraky Strážce majáku (kterého ztvárňuje mecenáška umění Dadja Altenburg-Kohl) odehrávají ty nejdůležitější momenty v ději.

Nejkrásnější pas de deux v choreografii patří setkání Prince a Víly po její proměně na člověka, když ji moře vyplaví na břeh pevniny. Zdá se jí sen o tom, jak ji Princ najde, jak se zamiluje, jak ji chápe – i beze slov a bez dlouhých vlasů a s jistou mírou nemotornosti, kterou jí způsobují přičarované končetiny. Dojemné, v každém choreografickém detailu důmyslné pas de deux jistě utkví divákům v paměti. Stejně působivý je i taneční duet Prince při finálním setkání s Cizí princeznou, kterou v alternativním obsazení skvěle ztvárnila Kristina Kornová.

Jediné, co lze choreografii vytknout, je moment, kdy se na jevišti odehrává slavnostní svatební rej a pozornost je více soustředěna na veselí a tanec hostů spíše než na utrpení Víly, která právě prozřela a uvědomila si, že ji Princ nikdy nebude milovat.

Výkony Aliny Nanu (Malá mořská víla), Matěje Šusta (Princ), Kláry Jelínkové (Čarodějnice), Michala Štípy (Král, otec) i již zmíněné Kristiny Kornové (Cizí princezna) jsou umělecky přesvědčivé a působí autenticky a vyzrále.

Obrovským a neopomenutelným přínosem pro celé dílo je původní hudba vytvořená současným skladatelem Zbyňkem Matějů: kvílení podmořské hlubiny, lákající zpěvy nymf a náznakovost, nedořečenost v komunikaci němé Víly jsou podmanivě, barvitě a sytě, s plnou mírou umělecké sugestivnosti zaneseny do hudební partitury, která je částečně interpretována přítomným komorním orchestrem a částečně reprodukovaně ze záznamu. Dramatičnost, emotivnost a enigmatičnost se prolínají v mocné melodické lince, které dominuje harfa, smyčcové nástroje, flétny, ale také elektroakustické perkusivní a drnkavé tóny.

Na nejbližší reprízu tohoto unikátního představení můžete zavítat 20. prosince.

Napsala: Martina Doležalová

 

 

Podělte se s přáteli: