Mimořádný večer věnovaný prof. Pavlu Šmokovi při příležitosti jeho nedožitých 89. narozenin se uskutečnil 23. října v pražském Divadle na Vinohradech, kde bude Pražský komorní balet, hlavní organizátor večera a uskupení navazující na odkaz Pavla Šmoka, v sezóně 2016 a 2017 působit.
V průběhu večera, kterým provázel Ondřej Kepka a kterým se prolínaly video projekce (natočené právě v režii Ondřeje Kepky) ze života a díla baletního mistra, choreografa a inovátora na poli evropského baletu, se představil Pražský komorní balet se dvěma choreografiemi, sólisté Národního divadla v Praze, též ve dvou kompozicích, sólisté Národního divadla v Brně s choreografií Beethoven a sólisté Slovenského národního divadla v Bratislavě s pohlcujícím, technicky náročným a skvěle zvládnutým baletem „Obraz duší“, který tvoří část z celku Slovenské tance – „Životy svetiel“.
Pavel Šmok ovlivnil výrazně vývoj českého uměleckého tance 20. a 21. století; vedle vlastní rozsáhlé umělecké tvorby podporoval choreografické ambice tanečníků, s nimiž pracoval, a jako pedagog katedry tance Akademie múzických umění v Praze vychoval generaci českých choreografů. Významnou zkušenost znamenala jeho herecká spolupráce s Emilem Františkem Burianem; v jeho divadle D vytvořil několik hereckých rolí (1950). Inspirativní podnět Burianova pojetí divadla a režijní práce se později projevilo v choreografickém stylu Pavla Šmoka. Role vytvořené v Burianových inscenacích přinesly Šmokovi hereckou příležitost ve filmu Zítra se bude tančit všude (režie Vladimír Vlček).
Významné bylo též tříleté působení Pavla Šmoka v baletu divadla v Ústí na Labem trvalo či ve Státním divadle v Ostravě. Důležitým předělem ve Šmokově kariéře se stalo založení souboru Balet Praha (dnes Pražský komorní balet) v roce 1964, ve kterém získal prostor pro uskutečňování novátorských aktivit.
V letech 1970–73 působil Pavel Šmok jako šéf baletu v Basileji (Švýcarsko), kde nastudoval některé své dřívější práce a nově vytvořil např. choreografii Don Juan na hudbu Christopha Wilibalda Glucka, další ze svých kreací na hudbu Leoše Janáčka, Sinfoniettu (obě 1971) a Šeherezádu Rimského-Korsakova (1972). Vedle basilejského divadla pracoval také ve švýcarském Bernu, v Norimberku a Darmstadtu v Německu a v Bratislavě.
Večer věnovaný této inspirující osobnosti otevřela choreografie Holoubek (tančí sólisté PKB), vytvořená Pavlem Šmokem na známou baladu K. J. Erbena, na jejíž motivy napsal Antonín Dvořák v roce 1896 stejnojmennou symfonickou báseň. Mladá žena, která otráví svého manžela, se rychle vdá za mladého nápadníka, ale prožívá kruté výčitky svědomí, které ji nakonec doženou k sebevraždě. Skvěle využitá rekvizita bílého ubrusu, který zároveň slouží jako pohřební sukno, prostěradlo na svatebním loži i rozvlněná řeka, v níž nakonec zoufalá žena ukončí svůj život, je podpořena důmyslně navrženým scénickým uspořádáním, kterému dominuje stůl a dvě židle, jež mění svou funkci v souladu s dramaturgickým záměrem (scéna: Petra Lebdušková, Milan Čech).
Duet nazvaný prostě Lyrická, utvořený na motivy tří slovanských písní v choreografii Petra Zusky, jímž program večera pokračoval, dojemně vykresluje lyrický příběh lásky, samoty a smrti. Inspirací pro Petra Zusku se stalo vokální duo Vyšivanka Lada z východního Slovenska, které tklivě interpretuje lidové písně, pro nějž je typický vemlouvavá nostalgie, melancholie, asonance, i odchylky od rytmu. Renomovaní sólisté Národního divadla, Zuzana Šimáková a Ondřej Vinklát, znamenitě tanečně interpretovali tuto folklórně laděnou kompozici moderního baletu, která z doprovodných balad čerpá esenci truchlivé, dojemné atmosféry. Závěrečná východoslovenská balada je podkreslena video projekcí, na níž ubíhá tmavomodré nebe plné mraků nad polem s vysokými klasy – autenticky působící motiv k tematice lidových písní.
Beethoven, balet, který vytvořil šéf baletu Národního divadla v Brně, Mário Radačovský, vykresluje metaforické setkání Beethovena, velkého skladatele s pokořujícím talentem, který změnil pohled na symfonickou hudbu, s jeho Múzou. Neoklasický baletní jazyk dodává kompozici noblesní podtón a grácii spadající do časů velkého génia, jehož schopnost ovlivnit umělecké směřování svých současníků přirovnává Radačovský k talentu Pavla Šmoka, který výrazně ovlivnil vývoj nejen české a slovenské, ale obecně evropské choreografické tvorby.
Obraz duší, poutavý balet vykreslující duchovní rozměr každého z nás, byl vytvořen na suitu slovenského skladatele a hudebníka žijícího v New Yorku, Petra Breinera, která se opírá o základ slovenských lidových písní, jazzových jam sessions i folklorní improvizaci. Současná choreografka s mezinárodním renomé, Natálie Horečná, vytvořila moderní balet plný náznaků, kontrastů, energie, plynutí, souznění, herecké i taneční exprese a významové posunčiny. Sólisté Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, Romina Kolodziej a Damián Šimko jsou ve svých interpretačních partech vynikající, každý jejich pohyb je prodchnut technickou dokonalostí, zralostí a přesvědčivostí. Tento desetiminutový balet patřil v rámci večera k jeho vrcholům.
Route 50 je nejčertvsějším dílem Petra Zusky, uměleckého šéfa Baletu ND v Praze, který je nejen autorem choreografie, ale také v ní spolu s Terezou Podařilovou (první sólistkou Baletu ND) tančí. Zuskovu choreografii provází hudba, kterou složil jeden z nejlepších finských jazzových hudebníků, klavírní virtuos a skladatel Iiro Rantala. Název duetu Route 50 je parafrází na legendární americkou silnici Route 66 spojující Chicago a Los Angeles, která měřila přes 2000 mil. Díky modernizaci dopravní infrastruktury z ní dnes zbylo pouze torzo, ale mnoho desetiletí se tato silnice pyšnila názvem Main street of America.
Terezy Podařilová se tak jako Petr Zuska nachází též na důležité životní cestě, která neúprosně míří k padesátce, v tomto případě však ryze věkově. Jak říká Petr Zuska: „Mnohé z toho, co je za námi, se už nikdy nevrátí, a mnoho neznámého tam někde v dálce nás teprve čeká.“
Večer uzavřela choreografie Pavla Šmoka, Z mého života. Půlhodinový kvartet (interpretovalo Wihanovo kvarteto) Bedřicha Smetany spadá mezi vrcholná díla světové komorní tvorby. Jedná se o jímavou zpověď skladatele, jeho zamyšlení se nad dosavadním životem se všemi radostmi i strastmi, nadějemi i zklamáními, mezi nimiž dominuje láska a milostné vztahy. Pavel Šmok postavil svou choreografii taktéž v tomto duchu, přičemž neopomněl základní linii vztahu stárnoucího skladatele k jeho chorobě, s níž marně bojuje, až se jí poddá – kvartet vznikl dva roky po Smetanově ohluchnutí. Kompozicí se prolíná patos interakce klenoucí se od obdivu přes kritičnost po lhostejnost a ignoraci, tedy rozličné přístupy společnosti, s nimiž se každý umělec dříve či později musí vypořádat.
Hluboké vyznání víry, touha nenechat se podlomit a pokračovat ve vznešeném životním poslání přechází v rezignaci a hořký patos. Tragédie nerovného boje je na jevišti ztvárněna skrze tanec tří žen a tří mužů, sólistů Pražského komorního baletu, kterým se podařilo sugestivně předat tak hlubokou zkušenost díky dynamice a procítěnému pohybu na jevišti, jemuž nescházela emocionální sytost závažnosti tématu.
Pavel Šmok obdržel v roce 2005 za svou celoživotní uměleckou činnost cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia. V roce 2005 obdržel rovněž Medaili Josefa Hlávky. K výročí svých 85 let získal i cenu Ministerstva kultury za „celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v České republice a propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“.
