Nový balet v repertoáru Národního divadla v Praze uvádí na scénu nadčasové kafkovské téma nefunkční byrokracie a politického i právního rozkladu v mašinérii, která semele každého, kdo by snad chtěl bezostyšně vybočovat. Výstižný, explicitní taneční jazyk, přesvědčivé taneční i herecké výkony a působivá multimediální scéna činí z baletu Proces unikátní představení vysokých kvalit evropského formátu.
Franz Kafka napsal svůj román Proces německy roku 1914, ale kniha byla vydána až rok po autorově smrti díky zásluhám Kafkova přítele Maxe Broda. Pouze německy píšící, byť plynně česky hovořící autor do fikce, kterou vytvořil, bezpochyby promítl realitu své praxe coby úředník v několika pražských pojišťovnách a taktéž silné téma viny, s nímž se pral celý život – snad proto, že se třikrát zasnoubil, ale nikdy svého slova nedostál a neoženil se, snad proto, že měl nedobrý pocit z toho, že jeho zaměstnání odporuje jeho literárnímu poslání, snad kvůli tomu, že v pozdních letech svého krátkého života musel z důvodu tuberkulózy na doporučení lékařů začít konzumovat maso, které do té doby především z etických důvodů odmítal, a možná i kvůli skutečnosti, že si nikdy nedovolil opustit Prahu pro Zemi zaslíbenou, jíž mu jako přesvědčenému sionistovi byl Izrael.
Téma Procesu je nadčasové a otevírá diskusi hned v několika rovinách: systém versus jedinec, touha po individuální svobodě versus nutnost bazální společenské integrace a osobní pravda versus ideologie systému. Není divák, který by ve výjimečně přilnavě zpracovaném baletu neobjevil paralely ke své vlastní existenci a ke svým vlastním otázkám.
Mauro Bigonzetti (choreografie, kostýmy) přináší ve svém baletu, jehož světová premiéra se uskutečnila v Hannoveru v roce 2015, na jeviště osudovost, aktuálnost a syrovost byrokratické společnosti, v níž žijeme, kterou si společně vytváříme a jež nás přitom ubíjí. Za ústřední téma baletu tvůrce považuje samotu člověka uprostřed anonymní společnosti, jež má nad ním moc, a odtud plynoucí povrchnost, nedorozumění a pochyby. Kafkovi hrdinové často pozbývají schopnosti vytvořit si vztah k pravidlům společnosti, a uzavírají se tak do své samoty jako do cely pohroužení, jež je svírá a vede k nevyhnutelnému (sebe)vyloučení. Poetická linka Bigonzettiho baletu v rámci této filozofické báze plně koresponduje s Kafkovým odkazem.
Temný svět Josefa K., který vede beznadějný boj s chladnou, bezcitnou, robotizovanou společností, absurditou byrokracie a nabubřelým aparátem, jenž nezná milosrdnost, se stává výrazným, plastickým, téměř hmatatelným díky excelentní multimediální scéně, jíž vytvořil Carlo Cerri a jež využívá filmových projekcí a přímo odkazuje – i svým černobílým pojetím – k tradici filmu noir a kinematografickému zpracování románu Orsonem Wellesem. Scéna úspěšně podkresluje hlubokou atmosféru hledání lidskosti, pomoci, laskavosti ve světě anonymní moci, boj s vlastním strachem a marnou snahu „najít cestu ven“, čímž umožňuje diváku metaforicky „vidět více“; prostor není přeplněný ani komplikovaný a přitom je vyznění zpracování umělecky komplexní, čitelné a ryzí.
Moderní choreografie „bez špiček“ využívá poetického, neotřelého, osobitého jazyka. Tanečníci jsou bosí a pohybují se po jevišti jako lidé v běžných životních situacích. Bigonzetti jako tradičně i v této choreografii dopřál tanečníkům prostor v rámci choreografického procesu, podpořil tvůrčí potenciál v nich samých, a obohatil tak choreografii o nové prvky. Do děje taktéž vnáší oproti románu nové postavy, například Malíře (Francesco Scarpato) a Pradlenu (Nikola Márová), kteří dobře znají fungování světa a udílejí cenné rady, či personifikaci byrokracie a mediálního aparátu, jež představuje Novinová dívka ve vynikajícím podání Kristýny Němečkové. Tato postava, jejíž pohyby jsou plíživé jako lež, která je dle mínění Josefa K. „nastolována jako světový řád“, vyžaduje technickou dokonalost a skvělou taneční expresi, jejichž výzvy Němečková přijala profesionálně zdatně.
Milostné pas des deux Josefa K. (Ondřej Vinklát) a Ošetřovatelky (Alina Nanu) je dechberoucí a patří k vrcholům představení, stejně jako duet Vinkláta se Štěpánem Pecharem (Advokát) a závěrečné scény v blázinci, v nichž Vinklát prokázal nejen taneční, ale i herecký kumšt.
Tak jako je Baz Luhrmann proslulý svým „divadlem ve filmu“, je Proces v konceptu Bigonzettiho a Cerriho „filmem na divadle“. Hudba tak zákonitě hraje významnou roli, dotváří náladu představení a pomáhá diváku nacítit se na hlavního hrdinu, který touží po svobodě a lehkosti, ale je ubíjen nesmyslnými pravidly a žije s pocitem okovů. Tvůrci použili pro svůj balet kompilaci vycházející z klasické hudební tradice (Claudio Monteverdi, Modest Petrovič Musorgskij, Tarquinio Merula, Carlo Gesualdo, Henryk Górecki, Dietrich Buxtehude, Antonio Maria Bononcini). Zvolené melodie probouzejí a podněcují hloubavost, kontemplaci a emocionálnost, což jsou rozměry žádoucí pro inscenaci tohoto typu.
Závěr představení plného dramatických zvratů náležící „udušení nepravdami“, které dnešní média prezentují jako pravdy, nepravdami, jimiž se obklopujeme, které generujeme a jejichž šíření podporujeme svou jim věnovanou pozorností, rezonuje s aktuální přítomností a vysílá silný apel k nám všem, ke každému z nás, neboť v této nejisté době, v níž žijeme, v tomto relativním míru a civilizovanosti Centrální Evropy se může komukoli z nás stát, že se probudí v den svých narozenin a bude bezdůvodně zatažen do justiční mašinérie omylů a podivných událostí, v jejichž víru se ztratí. Neboť kdo by se dnes domáhal pravdy a může ještě vůbec pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí?
Napsala: Martina Doležalová
Redakce nenudtese.cz pro vás recenzovala I. premiéru baletu ze dne 13. 6. 2019.
You must be logged in to post a comment.