Slovanský temperament jako lyrická taneční báseň s hlubokým filozofickým přesahem

Přesně týden před letním slunovratem, kterému Slované vždy přičítali velikou váhu a moc, uvedl Balet pražského Národního divadla poslední premiéru sezóny: Slovanský temperament.

Komponovaný večer je složen ze tří choreografií tří slovanských autorů, které byly vytvořeny přímo pro Balet ND: českého prvního sólisty ND a člena formace DEKKADANCERS Ondřeje Vinkláta, Polky Katarzyny Kozielské a ruského rodáka Andreje Kajdanovského.

Balet uváděný na Nové scéně Národního divadla přináší ve všech třech partech individuální pohled autorů na lidství a společnost. Tři různé mentality a rozdílné způsoby práce s tanečníky spojují společné slovanské kořeny, které odkazují k bohatému zázemí historickému i kulturnímu, i divoký, vitální slovanský temperament, ovšem pouze ve velmi subtilních, téměř nepatrných aluzích. Dumka Ondřeje Vinkláta je totiž v principu velmi osobitým a individuálním vyjádřením prožitku senzuality a sexuality, Aspects Katarzyny Kozielské jsou niternou výpovědí mladé autorky o dualitě vlastního života tanečnice a choreografky a Perfect Example Andreje Kajdanovského se proti panslavismu vymezuje spíše negativně, v rovině odporu vůči všemu, co může mít potenciálně nacionalistický, ostrakizující, totalitární charakter.

Všechny tři choreografie se spíše než epicky vyjadřují lyricky; nejde o příběhovou fabulující linii, kterou by měl divák sledovat skrze taneční vyjádření, ale o velmi hluboké a niterné zpovědi lyrické, které se noří do hloubky duše, aby odkrývaly pravdu, asimilovaly souvztažné a bořily mýty. Obrazy, které na jevišti vytvářejí tanečníci a důmyslné scény, jsou ve všech třech kusech působivé, pronikavé a intenzivní, mají schopnost v diváku probouzet škálu nečekaných emocí a ryzích prožitků.

Ondřej Vinklát, autor Dumky, která večer otevírá, je nejen vynikající tanečník, ale i skvělý choreograf s fascinujícím nadáním, jehož smysl pro vyjádření emocionálního rozpětí osciluje na hranici vizionářství. Choreografií Dumka Vinklát vytváří nadčasové pojetí senzuálního propojení muže a ženy v sexuálním aktu, ale ztvárňuje jej způsobem, kterým „předbíhá svou dobu“, ať už jde o elektronickou hudební aranži Dvořákovy Dumky, dramaturgii baletu, která přechází z jemných poloh do dynamických, orgasmicky gradujících tenzí, či práci s polopropustnými reflektujícími plochami, které na scéně vytvářejí základní rekvizitu, v níž se i díky důmyslnému světelnému designu v jednu chvíli objevují tanečníci projektovaní „sami do sebe“ a svého pohybu a zároveň do partnera či partnerky, s nimiž symbolicky splývají.

Dynamika choreografie, která plyne do katarzního klimaxu „la petite mort“, se opírá o instinktivní, nepředvídatelný proud pohybů, figur a obrazů a dvě kontrastní plochy hudebního doprovodu, který vychází z Dvořákovy Dumky č. 4, op. 90, část Andante moderato – teskně melancholickou a divoce rytmizovanou. Dumka (od „dumat“, tj. přemýšlet, uvažovat) je v hudbě spojována s písňovou formou, pro niž je typické pomalé tempo a rozjímavý charakter; díky spojení Dvořákovy skladby s autorskou skladbou Ondřeje Vinkláta na téma Dumky a Ultraviolence od DJ Hellfish, která je pro doprovod k baletu dost nečekanou až šokující volbou, ovšem nabírá původní Dumka dost odlišného, distinktivního charakteru, jenž má potenciál oslovit i velmi mladou, progresivní diváckou generaci.

Zatímco se první a poslední balet večera opírají o moderní jazyk, Katarzyna Kozielska v Aspects využívá neoklasický slovník, včetně „en pointe“ – klasického stylu na špičkách. Svou kreaci věnovala svému manželovi, který je tu prý vždy pro ni, a z choreografie je patrná ústřední myšlenka: každý se potřebujeme o někoho opřít, všichni prahneme po někom, kdo nás podrží, kdo nám nastaví zrcadlo, když je třeba. Zrcadla, jež zároveň symbolizují tlaky, jimž čelíme, jsou ústředními rekvizitami choreografie, která začíná citlivým sólem tanečnice obklopené muži a která melancholicky a vnímavě konfrontuje život tanečnice pocházející ze slovanské země se životem známé choreografky, jež je zároveň manželkou a matkou. Abstraktně laděná zpověď je tím působivější, že téma duality sociálních rolí ženy v dnešním světě Kozielska šikovně propojuje s myšlenkou slovanské vytrvalosti a síly, schopnosti zůstat odolná tváří v tvář potížím. Vývoj, návaznost, souvztažnosti, to jsou jen některé leitmotivy, které se choreografií prolínají jako lyrická a lyrizující stříbrná nit. Kozielska se spolu s Cécile Barankiewicz podílela i na kostýmech, které přilnavě a výstižně souzní s tématem nahoty, jíž Kozielska údajně pociťuje, kdykoli při premiéře předstoupí před diváky. Choreografii uvozují projekce, které Kozielska vytvořila spolu s Damianem Pettenella.

Geniální výkony Miho Ogimoto a Giovanniho Rotola ve složitých partnerských pasážích a Magdalény Matějkové v sólových pasážích plných napětí chvílemi berou dech a doprovodná hudba, v níž se mezi jinými autory objevuje i současný polský skladatel Henryk Mikolaj Gorecki, je výborně zvolená a zaranžovaná.

Baletní trojici v rámci večera uzavírá choreografie Perfect Example od ruského tvůrce Andreje Kajdanovského, v níž autor vyjadřuje rozkol mezi touhou systému vytvořit dokonalou komunitní jednotu s přirozenou touhou individua naplnit své vlastní specifické potřeby, které se přirozeně odlišují.

Zatímco sytém nechce žádné rozdíly a potíže, svobodná vůle každého člověka je individuální a nemůže být omezena ve prospěch skupiny bez závažných (až brutálních) následků. Dichotomie řád versus svoboda, systém a chaos, přirozenost a experiment tvoří základní odrazové můstky pro filozofii baletu, který si klade otázku: „Jakou cenu jsme ochotni zaplatit, abychom mohli být dokonalým příkladem?“

Zajímavé kostýmy (vyjadřující obvazem hlavy spoutání a možnost manipulace) i scéna dávající dojem laboratoře se spoustou elektrických spínačů (scéna a kostýmy: Karolina Hogl) spolu s několika jazyky, které na scéně objevují (včetně korejštiny) v přímé interpretaci sólisty ND, kteří pocházejí z různých zemí světa, dávají baletu ojedinělý charakter s hlubokým filozofickým přesahem.

Jako hudební doprovod zvolil Kajdanovskij protipóly skladeb slovanských autorů (např. Dmytry Cheglakov) a elektronické hudby (např. While ft. Dr. Biso). Vzhledem k ústřední tematické linii nechybí ani hymnická píseň věnovaná všem Slovanům – Hej, Slované, jejíž první verze vznikla v roce 1834 a která sloužila jako hymna všeslovanského hnutí, Sokola, jako státní hymna Slovenského státu, socialistické Jugoslávie i pozdější srbsko-černohorské Jugoslávie.

Kandanovskij ve svém baletu pracuje konceptuálně a využívá nejrůznější experimentální způsoby, které korespondují s jeho záměrem ukázat, že často, aniž bychom si to uvědomili, žijeme v nesvobodných strukturách a hledáme jednu jedinou pravdu, aniž bychom chápali, že pravd může být i více.

Přestože každý z autorů komponovaného večera hovoří jiným slovanským jazykem, shodují se v základních pilířích umělecké přesvědčivosti a ryzosti i autentické a inovativní formy.

Redakce nenudtese pro vás recenzovala II. premiéru dne 15. 6. 2018.

Napsala: Martina Doležalová

Podělte se s přáteli: