Divadlo Na zábradlí v důmyslně obnovených prostorách uvedlo v březnu svou nejnovější premiéru: hru Mýcení, v režii svého dvorního mistra – Jana Mikuláška, který opět nezklamal.

Zdařilá dramatizace stejnojmenného kultovního románu (který byl ve své době zakázaný) rakouského skandálního spisovatele a dramatika, jednoho z nejvýznamnějších poválečných německy píšících autorů, který svými díly nezřídka vzbuzoval kontroverze, Thomase Bernharda, se vyjadřuje k nadčasovému tématu povrchnosti a pokrytectví tzv. „lepší společnosti“, která se domnívá, že je dokonalá a úspěšná, zatímco skrývá své perverze, pokřivenosti, nabubřelost, pozérství i apatie za pozlátko glamour, jehož jedinou oporou jsou peníze.

Skrze břitký, sarkastický, groteskní a černý humor i pomocí ironické nadsázky inscenace výstižně líčí snobské manýry, úpadek tradičních hodnot i všudypřítomnou přetvářku a je stejně intenzivní jako Bernhardova a Mikuláškova bystrozraká pozorovací schopnost.

Hra je uvozena sebevraždou Joany, která ve svých očích selhala po stránce profesionální (nestala se primabalerínou) i osobní (opustil ji partner). V den jejího pohřbu manželé Auersbergerovi uspořádají setkání několika přátel (či spíše bývalých přátel, kteří se znali před dvaceti lety) u večeře, na níž je pozván i slavný herec z Národního divadla a při které se rozplétá zašmodrchanec zhrzených citů, nadějí a dlouho přebíjených skutečných a ryzích emocí, jež byly zaneseny nánosem neupřímnosti, falše a exaltovanosti.

Thomas (Honza Hájek) v roli jednoho z návštěvníků a zároveň vypravěče, je tím, který si od začátku chce držet od bizarní snobské společnosti odstup. Skrze jeho postavu je kritizována nejen tato konkrétní rodina a její přátelé, nejen aristokraté a snobi, ale všichni ti, kteří jsou ve společnosti jejím zlem, jejím trnem, jejím strádáním, protože nevyjadřují upřímně své pohnutky a postoje ze strachu z ostrakizace.

Thomas je jakýmsi Nickem Carrawayem z Velkého Gatsbyho, který vnímá, co všechno je jinak, než by mělo být, chce se bouřit, chce vše nazývat pravými jmény, ale přesto je nucen, ani ne tak okolnostmi, jako jakousi část sebe sama, poddat se, stát se „jedním z nich“, i když nesouhlasí. Tak jako Nick o Daisy a Tomovi, i Thomas by o manželích Auersbergerových mohl říct: „Bylo to všechno velmi bezohledné a zmatené. Byli to bezohlední lidé (…) – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili…“

Jenže byť podobná hodnocení v průběhu představení glosuje, nedokáže se z vlivu této společnosti vymanit, tak jako to neumí ani Herec (Petr Jeništa), který, prostě proto, že je slavný, přichází náležitě pozdě a náležitě nabubřele, aby se podělil o svá životní „moudra“, „perličky“ z herecké branže, a „úvahy“ o přírodě a životních posláních. Ještě nafoukanější, bezskrupulózní Billrothová ovšem sejme svými dobře mířenými urážkami hereckému kohoutu hřebínek a Herec na moment procitá do upřímnosti a ryzosti, aby se krátce přiblížil Thomasovi.

V průběhu večeře je postupně konfrontováno její nabubřelé osazenstvo, které si navzájem servíruje nepříjemné pravdy (zejména, když večer postoupí, alkoholu ubývá, na stole se objeví candát balatonský a spolu s ním i kamera zachycující v detailu všemožné úchylky přítomných), ale nesmlouvavě a nelichotivě vylíčený obraz nakonec zapadá mezi všemi těmi zdobenými, co pokrývají zdi místnosti, ztrácí se mezi idylickými krajinkami a rodinnými portréty, a stejně tak zaniká i revolta Herce i Thomase.

Působivý, nelichotivý, nesmlouvavý a naléhavý bernhardovský tón doplněný o citace z Havlovy Vernisáže, představení sluší a sedí a je díky Mikuláškovu důvtipu dávkován v akurátních porcích. Ironická sonda do společensko-kulturního života vyšší společnosti je obohacena o české reálie a Mikulášek neúprosně karikuje i pozadí české kulturní scény (ústřední diskuse týkající se Ibsenovy geniální hry Divoká kachna přechází např. v hlučné rezonanci ke kritice časté výměny ředitelů pražského Národního divadla).

Mikulášek rád pracuje v tandemu s Markem Cpinem, spolužákem z JAMU, který i pro toto představení vytvořil scénu, neměnnou, která se ale v zásadních momentech hry vzdaluje do pozadí a opět přibližuje do popředí, v rámci „efektu odcizení“. Tvoří ji přijímací salón (audienční místnost), jenž je zároveň jídelnou. Místnost, která by mohla být vzdušná a jemná, je přeplněna „okázale krásnými“, drahými kousky, které mají oslovit estetický vkus každého návštěvníka. Bohaté dandyovské výpravě vévodí výrazná tapeta, starodávný masivní nábytek a obrazy na stěnách, na nichž se mění výjevy s ohledem na dokreslení situace a na které jsou rovněž projektovány záběry z kamery, která přímo na jevišti natáčí – v duchu instantní doby virtuální reality a sociálních sítích a „My Stories Live“ – živý přenos z dění v pokoji, respektive lapidární záběry na grimasy a „skryté“ jednání protagonistů.

Do místnosti symbolicky nevedou žádná okna ani dveře, čímž je umocněn dojem stísněnosti a nemožnosti úniku z ní. Společnost, která je tak donucena se zde na sebe tlačit, je tudíž výstižně pojata jako rozšíření sbírky luxusních artiklů. Autentičnost a ryzost aby v té přehlídce ignorantství, vyprázdněnosti a egocentrismu pohledal.

Tak jak hra plyne ke svému klimaxu a závěru, pozoruje vnímavý spisovatel Thomas, jak se večeře zvrhává v panoptikum nevybíravě se urážejících polonahých (a nahých), opilých a trapných zoufalců, kteří s každou další lahví sundávají další kousek oděvu a spolu s ním i svou přetvářku a masku i budovanou tvář, aby se odhalilo, že komplikovaný skladatel Auersberger je v jádru perverzní alkoholik a hrubián neschopný fyzického kontaktu se svou ženou, vyhaslou operní divou, která prahne po věhlasu a doteku, spisovatelka Billrothová je pseudointelektuálka zákeřně pošpiňující všechno umění a snahu, další průměrná autorka Scherekerová je ženou bez názoru, kterou při životě drží tiché přikyvování, a ubožák John, Joanin manžel, jen chudý ztracenec, „neumělec“, pro přítomnou společnost vzduch, který Joanu věrně miloval, ale v životě naprosto selhal a především sám před sebou ztratil důstojnost.

Mikuláškova nejnovější inscenace je opět zdařilým dílem, které diváka nutí k zamyšlení, provokuje tím, jak „jde na dřeň“, a odmítá zůstat na povrchu.