V příjemném prostředí pražského divadla Studio DVA je aktuálně uváděna hra DNA Bolka Polívky.
Hra, pocházející z autorské dílny herce a komika, který se ujal scénáře i režie a na jeviště si přizval sovu dceru Annu, aby tak trochu proprali tatínkovo soukromí a přitom diváky pobavili i rozesmutnili dojemnou vlnou více či méně překroucených vzpomínek, byla v roce 2014 vytvořena pro brněnské Divadlo Bolka Polívky.
Není divu, že představení bývá vyprodáno. Diváky láká už slibná konstelace jmen obou aktérů a navíc dojem, že přece u Bolka musí jít o zábavu!
Ano i ne. Příběh stárnoucího shakespearovského herce, který tak trochu nedobrovolně zakončuje svou kariéru jako zlehka přitrouble působící klaun v pokleslých estrádách, nenabízí jen rozličné zábavní kousky ve stylu varieté upomínající na televizní pořad Manéž Bolka Polívky (což podtrhuje i skutečnost, že Polívka do hry obsadil také své souputníky z Manéže, kterými jsou Jaromír Barin Tichý a Jiří Fretti Pfeifer), ale též dojímavý vhled do života herců, komediantů, kteří mají to privilegium dělat tuto výjimečnou profesi a šířit k divákům empatii skrze pohledy na životy nejrůznějších lidí, zatímco se pokouší svá zlomená srdce přetavovat v umění.
Jak již název napovídá, hra se dotýká jednak vztahu rodičů a dětí, genetické DNA, ale také symbolického dna, na které můžeme kdokoli kdykoli v životě padnout, aniž by nás předem někdo varoval. V touze odrazit se od něj vzhůru pak můžeme zabředávat stále hlouběji do svých problémů, anebo se z nich skutečně vymanit. Právě o to se pokouší Bolek Polívka v roli stárnoucího barda Pohla, který rád poučuje a šťourá do života své dceři, zatímco ona jej opečovává, když jej trápí nemoc šlechticů, dna, i emoční nesrovnalosti z minulosti, mezi nimiž plují i výčitky svědomí ze vztahu s bývalou ženou, jíž nebyl ani na pohřbu. Je zřejmé, že v představení mnohokrát zmiňovaná Pohlova manželka nese v sobě prvky všech reálných Polívkových partnerek: když Anna Polívková coby Julinka Pohlová imituje, co její rodiče v hádkách doma předváděli (v domnění, že jejich tři děti spí a nic neslyší a nevidí), neubrání se divák dojmu, že matka-manželka připomíná jak Evelynu Steimarovou tak Chantal Poullain.
Důvtipně dělená scéna umožňuje na jevišti vytvořit kabaretní manéž, kde se odehrávají gagy a vtípky (některé již známé z uvedení v jiných show, například: „To jsou samé drogy, čuchání, injekce, člověk je rád, když se mu podaří vychovat normálního alkoholika!“, nebo: „Vy všichni chlastáte, ale o mně to píšou!“, jiné dokonce notoricky proslulé, a tudíž tak trochu „omleté“), i hereckou šatnu, do níž před začátkem představení přichází k otci, zkušenému herci, doyenu, který za svůj život ztvárnil na prknech, jež znamenají svět, mnohé Shakesperovy postavy, jeho dcera, mladá elévka, začínající herečka Julie Pohlová, vnitřně nešťastná proto, že ji neobsazují do filmu ani televize, matka samoživitelka, pečující o miminko, jehož otec do konce představení zůstává záměrně neznámý – totiž utajený především před tatínkem Pohlem, kterého dceřino tajemství urputně trápí.
Dění odehrávající se v šatně je prodchnuté rozebíráním společných vzpomínek otce a dcery, jejich trápení emocionálních i existenciálních, což spoluutváří náladu melancholickou, někdy sentimentální až patetickou, zatímco ve chvíli, kdy aktéři přeběhnou ze šatny na jeviště kabaretu, odehrává se před zraky diváků nahodilý humor primárně účelový, opřený o lascivitu, dvojsmyslnost a prostotu.
Mikrosvět herecké šatny je nicméně narušován opakovaným záměrným „výstupem z role“, kdy se Pohl brání tomu, že jsou s dcerou obklopeni čtyřmi stěnami a tvrdí, že čelní stěna neexistuje, že je pouze fiktivní, a tudíž oni jako herci mohou komunikovat se svými diváky. Tato „hra“ ovšem Julinku poněkud děsí a vždy v ní vyvolá hysterickou reakci ústící v paralýze, ze které ji otec může vytrhnout pouze pomocí silných léků, které způsobují vyzvracení a následný příval vulgarismů z úst nazlobené dcery. Na dceřino „prozření“ a přímou interakci s reálně přítomným publikem si tak Pohl i Polívka musejí počkat až do závěru představení.
Onen „výstup z role“ se ovšem projevuje i ve chvílích, kdy se autobiografické prvky obsažené ve hře přetaví v přímé zážitky jejího autora, například když Pohl popisuje exekuční zabavování svých milovaných věcí, které nutně diváku připomene reálnou situaci z Polívkova života rozebíranou zejména v bulvárních médiích v roce 2013.
Důkladná sebereflexe, sebeironie, usebrání se a z něj plynoucí nadhled jsou ve hře intenzivně prodchnuty a činí z ní nakonec dobré představení, ale je ke škodě věci, že se Polívka bránil přítomnosti jiného režiséra a dramaturg Petr Oslzlý zase škrtům, takže se dvě a půl hodiny skečů poněkud vlečou. Polívkův postoj „glosátora“, který život komentuje s hořkosladkým humorem, v němž se zračí zkušenost a zralost, je osobitě půvabný, osvědčený a dodává záruku jisté herecké kvality, kterou od Polívky zkrátka očekáváme.
Anna prokazuje ve hře zděděný a vlastním přičiněním pilovaný talent, který, pokud jej herečka bude i nadále rozvíjet, z ní může brzy vytvořit výraznou osobnost české divadelní scény.
Autor: Martina Doležalová
